povídka

Mladý manželský pár postával před domovními dveřmi šedivého, historického domu v jedné z úzkých uliček v centru Brna. On právě zvonil na jedno z těch tlačítek od zvonku, jehož jmenovka zůstala z různých důvodů prázdná, zatímco ona ještě chvatně překontrolovala svůj účes v  zrcátku. Vypadali mladě, spokojeně a zamilovaně a nezainteresovaný člověk by řekl, že jim snad, kromě peněz, ani nic nechybí. Přesto pozornému pozorovateli neušla drobná nervozita v jejich chování.

Bzzzz.

Byl to nejhorší den mého života.

Zoufale jsem volal o pomoc. Ze řvoucího moskviče se valil dým a zahaloval mého otce, který ležel pod ním.

Já jsem taky ležel na lopatkách o kus dál a bezmocně jsem sledoval, jak se na mě pomalu, ale jistě snáší z bráchovy pusy slina.

„Tati, zabij ho, prosím tě. Zabij ho!“ volal jsem úpěnlivě.

„Řekni, kdo je nejchytřejší!“ šklebil se bráchis a drtil svými koleny mé dětské, byť poněkud obtloustlé paže.

Sterilní ticho uřízlo kvílivé pískání a noc rozštíplo blikotavé zářivkové světlo. Dvanáctý měsíc, šest nula nula, osmnáct otrávených tváří. Otevřel jsem jedno oko.