Byl to nejhorší den mého života.
Zoufale jsem volal o pomoc. Ze řvoucího moskviče se valil dým a zahaloval mého otce, který ležel pod ním.
Já jsem taky ležel na lopatkách o kus dál a bezmocně jsem sledoval, jak se na mě pomalu, ale jistě snáší z bráchovy pusy slina.
„Tati, zabij ho, prosím tě. Zabij ho!“ volal jsem úpěnlivě.
„Řekni, kdo je nejchytřejší!“ šklebil se bráchis a drtil svými koleny mé dětské, byť poněkud obtloustlé paže.
„Neřeknu!“ řval jsem stejně jako moskvič.
„Kdo má největší svaly?“
„Neřeknu, blbečku!“
Z bratrových úst se slina pomalu natahovala k mému obličeji tak, jako se pavouk po svém vlákně spouští ke své oběti. Oči se mi sbíhaly zoufalstvím k sobě, jak jsem se snažil slinu úpěnlivě zhypnotizovat.
„Ty jsi nejsilnější, největší a nejchytřejší,“ vychrlil jsem ze sebe.
Motor odsykl, zmlkl, sevření povolilo a slina se stáhla zpět.Uraženě jsem si stoupal, promasírovávaje si své zplacatělé paže.
„Sviňo jedna bolševická,“ ulevil si otec ležící opodál pod rudým ďáblem a vztekle mrštil klíčem o zem.
Já se díval opovržlivě na svého největšího nepřítele, na nejproradnější zrůdu na světě a v duchu hledal tu největší urážku.
„Slabčáku.“
Bráchisko se jen uchechtl.
„Smrade,“ zkoušel jsem těžší kalibr.
S bráchou to ani nepohnulo, jen prohodil: „Vymysli aspoň něco svého“.
Zrudl jsem vzteky a vytrysklo ze mě: „Sviňo jedna bolševická!“
Zásah! Bráchova ruka vystřelila, já se jen tak tak uhnul a zdrhnul a pro jistotu znovu zařval o pomoc.
Tentokrát už otec slyšel a zakročil.
„On mně mučil,“ vymlouval jsem se.
„Chtěl si hrát na partyzány,“ hájil se brácha.
„Ale jen jako.“
„A pak mně řekl, že jsem bolševik!“
Otec se na mě zkoumavě zadíval. Musel jsem uznat, že jsem to doopravdy řekl. Popravdě, netušil jsem, o co jde, takže jsem raději sklopil hlavu a rozhodl se to dál nerozmazávat. Možná je bolševik horší než třeba kurva, přemítal jsem nad hierarchií sprostých slov.
„To je tvůj bratr a ne žádný bolševik. Jedna celonárodní bratrská bolševická láska stačí.“
Otec přemýšlel, jak mě co nejhůře potrestá.
„Půjdeš k televizi a zapíšeš mně čísla sportky v tahu,“ vyřkl nakonec nade mnou svůj ortel, protože dobře znal můj strach z čísel. A dodal: „I s druhým tahem.“
„A ty ho budeš kontrolovat,“ řekl tomu bolševikovi a znovu se zasunul pod bolševickou svini.
Seděl jsem u televize a modlil se, aby skončil televizní Azimut dřív, než umřu nudou. I když na vnitřní otázku, co je horší, jestli zapisovat čísla sportky, nebo sledovat Azimut, jsem si odpovědět nedokázal.
Přišlo to. První číslo, osmičku, jsem stihl bez problému. Brácha mi jednou říkal - tenkrát to pro mě byl ještě brácha a ne bolševik - že prý osmička je jako autodráha, kterou dostanu k vánocům.
Osmička byla v pohodě. Ale čtrnáctku jsem nestihl. Nevadí, stihnu ji, když budou nakonec všechna čísla opakovat, uklidňoval jsem se.
Sedmnáct. To není možné, jak pošahaná numera v té televizi dávají. Z nervozity jsem skřípl plnící pero, ze kterého se nekontrolovaně začal řinout inkoust.
A ten komanč v televizi už tahá další. Nestíhám. Rychle odsávám do pijáku a cítím, že bych taky potřeboval odsát pot, který mi vyskakuje na čele. A ke všemu mě musí sledovat bratr - bolševik. A další číslo. Tuším, že čtyřicet něco. Cosi škrábu, nejsem si vůbec jistý. A najednou už jde druhý tah. Kde jsou ta ostatní čísla z prvního tahu, nechápu. Mohlo jít, řek bych, tak pět nebo osm míčků. Maximálně!!!!
A hlas z televizní obrazovky už oznamuje: „Na závěr si vylosovaná čísla zopakujeme.“
Brácha mi bere pero a neuvěřitelně rychle napíše všechna čísla, co říkají v televizi.
A to jenom při opakování, kdy už se to nezpomaluje ani losováním míčků! Musím uznat, že brácha je sice bolševik, ale nejchytřejší na světě asi fakt je. Stihl i dodatkové, chápe to někdo, jak je to možné?
„Díkes,“ řekl jsem suše tak, jako že je mi to šůma.
„Podej papír, přepíšeš to pomalu, ať tata nepozná, že jsem to psal já,“ řekl bráchis a vytratil se.
Do oběda jsem to všechno měl.
„Tak sa na to pozeráme,“ začal otec zvesela a vytáhl ze zadní kapsy tlustou peněženku, ve kterém měl napůl přeložený sázkový tiket.
„No vida, osmičku máme,“ zanotoval si a ukázal svým tlustým prstem na další číslo, abych mu ho přečetl.
Jedenáctku jsem vždycky na tuty poznal, od malička. Jak to, že jsem ji na míčku v osudí nepoznal a musel ji napsat brácha-bolševik, fakt nechápu.
„Jedenáctka,“ špitl jsem.
„Správně. A kdo se narodil jedenáctého?“ dloubl do mě otec laškovně a vzal si mě na klín.
Já se jen pousmál, protože jsem věděl, že to sám dobře nejlíp ví.
„Vidíš to. A pak že to nemá smysl sázet podle našich datumů,“ volal do kuchyně na bráchu, který předstíral, že utírá nádobí: „Už máme dvě čísla.“
„Nó, uvidíme,“ ozval se otráveně brácha.
„Co máme dál? Hmm, sedmnáctka…,“ ztichl tatík.
„Tak co?“ vyzvídal bolševik.
„Dávaj v tý televizi pošahané numera,“ omlouval se otec. „No, nemám no.“
„Sem ti to říkal, že to není pravděpodobný. Sou to vyhozený prachy.“
„Počkej, počkej chytráku,“ těšil se otec, že může ukázat bráchovi, kdo má tentokrát pravdu. „Třiadvacet. Třiadvacet. Díky mamince, třiadvacítce, budeme mít na nový tiket.“ Zdálo se, že si taťka prozpěvuje. „Hmm, dobrý.“
„Tak další je co? Osmadvacet.“ Otec zvážněl. „Kontroloval si ho, jestli to dobře opsal?“ ptal se do kuchyně.
„Jo, dvakrát.“
„Osmadvacet taky máme,“ šeptal si pro sebe. Cítil jsem z něj nejen jak voní benzínem, ale taky jak hoří vzrušením. Benzín a oheň dohromady… to by mohl bouchnout, uvažoval jsem.
„Jedenatřicet. Počkat,“ sjel nervózně očima z tiketu lístek a zpět, „jedenatřicet přece taky musíme mít. Rychtig.“
Taťka si mě sundal z klína. Začal horečně kontrolovat, jestli všechno sedí, a přitom si pro sebe mumlal: „Pět čísel a dodatkové. To je druhá cena. Ježišmarja!“ Vzal mě do náručí a začal se mnou radostí poskakovat. „Pojedeme do Jugoslávie,“ radoval se. „Pocem, Stando,“ lákal bráchise, „vyhráli jsme majlant, takových sto tisíc. Koupíme si pořádné auto. Žigulíka,“ rozvíjel své ambiciózní sny.
Brácha se ale radovat nepřišel a dál utíral netečně nádobí.
„A ty budeš chtít co?“ optal se mě otec rozšafně.
Nezaváhal jsem: „Autodráhu a prskavky!“
„Jasně. A mamince koupíme nový náhrobek,“ rozněžnil se.
„S pěti dráhami vedle sebe,“ upřesnil jsem.
„Ale nejdřív zajdem na pořádný žvanec do hospody,“ zářil tatík.
Z kuchyně se najednou ozval hlasitý smích a brácha se smíchem svíjel v křečích na podlaze.
Taťka se zarazil. Pak, nechápu proč, vzteky zrudnul a zařval na něj:
„Co sis to vymyslel za numera??? Já tě zabiju! Ty … ty… nejsi bolševik, ty jsi zkurvený bolševik!“
Byl to nejšťastnější den mého života.
Přidat komentář