Asi tomu byznysu nerozumím. Přitom to byl geniální nápad. Že bych to nějak nedotáh? Nebo jsem s tím přišel na trh v nevhodnou chvilku? Schválně, řekněte sami. Hračky pro dětičky. Tam se přece nedá šlápnout vedle. Co by babičky svým vnoučátkům nekoupily… A přesto to ty mrchy lakomé přezíraly. Všechny mé vypiplané panenky, které jsem si s láskou a pečlivostí vysnil a vytvořil.
Za mým podnikatelským záměrem stálo jednoduché krédo: hračky mají být zmenšenou kopií skutečného života. Zastupují pohádkový svět, kde krom hodného prince musí být i zlý drak. A já si uvědomil, že svět továrních hraček není úplný.
Na můj nápad mne přivedl sen. Něžný sen. Měl jsem krabici. A v té krabici byla louka, kterou protékal bublající potůček, v dálce stála chaloupka a na louce se pásl modrý beránek. A najednou z té chaloupky vyšla loutková babička, velká asi jako palec. Něco nesla, ale já neviděl co. I když jsem měl krabici s loukou v náručí, tak chaloupka s babičkou byly podivuhodně daleko. Sehnul jsem se k beránkovi a pošeptal mu, ať jde zjistit, co to ta malinká babička nese.
„Ale já nejsem beránek, já jsem mráček, který tady zaspal a teď čekám, až si pro mne přijde vítr.“
Tak jsem zavolal vzhůru: „Větře, pojď si pro mráčka, kterého jsi tu zapomněl.“
A snesl se vítr a vzal mráčka a odnesl ho z krabice bůhví kam.
„Co teď?“ pomyslel jsem si.
A tu se zničehonic za chaloupkou objevil opravdový beránek, přiběhl až ke mně a zamečel, abych se k němu sehnul a tenounkým hláskem mi povídá. „Babička šla vyhodit sáček. Má totiž boční vývod tlustého střeva po rakovině konečníku.“
Vzbudil jsem se a svůj podivný sen si poznamenal. Vnukl mi myšlenku mého podnikání, do kterého jsem se zanedlouho pustil.
Babička byla moje první hračka, můj první výrobek. Dál už to šlo lehce. Třeba panenka, co jí chyběla ručička, protože o ni přišla při výbuchu granátu. Dokonce měla i dvě blůzičky. Jednu s rukávky a druhou bez. Nebo figurka bývalého pokrývače, co spadl ze střechy a ochrnul. Miniaturní invalidní vozík byl přitom zahrnutý v ceně. A to měl ještě pochromované blatníčky.
Nebo můj zamilovaný Rudík. To byl kulhavý bezdomovec. Ten se taky krásně povedl. Jakoby jste ho našli na ulici. Prokvetlé vousy, roztrhané hadříky, umaštěné vlasy a ještě čtrnáct dnů po rozbalení páchl močí. A pět druhů berliček k tomu. Model na nádraží, do bufetu, na ulici, do nemocnice a do Armády spásy. Aby všude dobře zapadl.
Vážený,
zakoupila jsem naší Moničce, což je má vnučka, panenku zn. Renata od Vaší firmy (psala již podle rukopisu hystericky akcentovaná důchodkyně). Jaké bylo však mé překvapení, když jsem zjistila, co za stvůru (ano, tak se vyjádřila o mé syfilitické prostitutce, ozvláštněné fialovými fleky po celém těle), co za stvůru jsem koupila mé vnučce. Měl byste se stydět! A já se styděla i za Vás, když se na mě snacha u vánočního stromečku dívala, co jsem to dala Moničce za dárek. Kdybych měla tenkrát u sebe brýle, nikdy bych –to- ( tak přezíravě se vyjádřila o Renatce s červenou kabelkou) nikdy bych –to- nekoupila. Tu zrůdu Vám posílám zpět, aby Vás strašila ve vašich úchyláckých snech. Ale Vás stejně strašit nebude, jelikož jste zrůda sám! A peníze si nechte, narvěte si je do chřtánu a zaplaťte si z nich psychologa!
Odložil jsem dopis, který se alespoň nedožadoval navrácení peněz a otevřel dopis další.
Pane, vymňěňte mi Nikolku protože jí chibí prsíčko. Děkuji.
PS: Mislím že pravé.
Evička, 3. A
ZŠ komenského
Co ty děti v těch školách učí? Přece před nimi nechtějí tajit zhoubné nádory? Co jsme to za pokrytce? Co z těch dětí vyroste? ptal jsem se sám sebe. V Americe se prodávají panenky s tmavou barvou pleti. A ještě před pár lety to bylo nemyslitelné. Asi jsem předběhl dobu. Za nějakých dvacet let by se mí krásní mrzáčci určitě skvěle prodávali. A budou si jich vážit! V hračkárnách bude povinná pozitivní diskriminace. Jedna panenka černá, jedna feministka a jeden mrzáček, alespoň. A s kriplíčkama budou děti usínat ve svých postýlkách a kýčovití plyšáci budou úplně out. A taky Barbie.
Jenomže do té doby pojdu hlady, anžto jsem úplně na mizině. Musel jsem jednat ihned a chopil se pera.
Vážený pane ministře kultury!
Předem mého dopisu bych Vám chtěl sdělit, proč Vám píšu. Vede mě k tomu vážná společenská situace. Zdá se mi, že se naše společnost ubírá směrem ke stále větší globalizaci a unifikaci a že z naší společnosti pomalu vyprchává úcta a tolerance k jedinečnosti. Vůbec mám dojem, že se z našich spoluobčanů stávají pěkní čuráci!
Snažím se vylepšovat společnost návrhem a tvorbou realistických hraček pro děti. Bohužel, ne vždy se setkávám s pochopením. Mezi mé poslední kreace patří i zvracející Livie. Snažím se tak demonstrovat, že i kultivovanou dámu, jakou paní prezidentová bezesporu je, může potkat bulimie. Což každý soudný člověk uzná, že může. Rád bych, aby tato hračka byla zařazena jako školní pomůcka pro děti mladšího školního věku. Věřím, že jako kulturní člověk mé argumenty pochopíte. Finanční dotaci mi zašlete prosím předem, abych mohl rozjet Livie ve velkém. Eventuélně můžu přidat zvratky v pytlíčku jako bonus pro jedničkáře bez navýšení nákladů. Zatím bliju ze svého, ale kamarádi říkali, že mi eventuélně zdarma vypomůžou.
S pozdravem kriplíkům zdar!
Jako odpověď jsem obdržel za čtrnáct dnů dopis, ke kterému byl sešívačkou přicvaknut i můj původní. Červenou fixou v něm byla zvýrazněna slova „školní pomůcka“ a „dotace“. Nahlédl jsem do stručného vyjádření.
Vážený pane,
jménem celého ministerstva děkuji za Vaši iniciativu. Momentálně ovšem školní pomůcky podléhají výběrovému řízení dle vyhlášky o dotacích pro kulturní a vzdělávací činnost 74/2002 sb., které již bylo pro tento školní rok uzavřeno.
Hodně zdaru při dalších podobných kulturních počinech!
Musím říct, že mě Jirka zklamal. Podle toho, jak jsem ho slyšel před volbami v televizi pěkně mluvit, jsem ho šacoval na větší formát.
Nicméně vzdát se snadno nechci a nemůžu. Začnu pracovat na hračce Ježíška. Určitě by měl mít odnímatelný kříž a nastavitelné ramenní klouby. Říkal jsem si, že třeba církev v rámci propagace a šíření náboženství projeví zájem.
Neprojevila.
Vánoce jsou ve vzduchu, lidi kupují, co se dá, ale po mých hračkách ani pes neštěkne. Jak budu asi trávit vánoce sám? Všechno, co jsem měl, jsem investoval. Mám jen plnou garsonku hraček, které nikdo nechce.
Jsou všude, na poličkách, ve skříni, po zemi, v šuplatech i na kredenci. Já už ty jejich zvláštnosti po takové době ani nevnímám. Pro mě jsou to zkrátka Renatka, Lojzík, Livie.
Přitulil jsem se k chrchlajícímu Rudlíkovi a zašeptal mu: „Je mi líto. Nikdo vás nechce. Asi tě budu muset zabít.“
Vzal jsem ho něžně do dlaně a naposled ho políbil.
Rudlík tuberkulózně zasípal a řekl bych… Ano, řekl bych, že s pochopením přikývl. Chtěl mi to asi usnadnit.
Uložil jsem ho mezi ostatní do krabice a krabici přikryl víkem. Vyšel jsem s krabicí jen tak v papučích na ulici. Všude plno blikátek, nikde nikdo, standardní vánoční hnus. Pamatuju si to dobře, protože jsem se vyhýbal kalužím, abych do některé nevstoupil. Rozhlédl jsem se a pak vyhodil krabici i s hračkami do kontejneru.
Aspoň v něčem jsem pravdu měl. Hračky jsou zmenšenou kopií skutečného života.
Přidat komentář