Svatá Anna - chladná z rána [povídka]

Sterilní ticho uřízlo kvílivé pískání a noc rozštíplo blikotavé zářivkové světlo. Dvanáctý měsíc, šest nula nula, osmnáct otrávených tváří. Otevřel jsem jedno oko.

Do nemocničního pokoje vstřelila modrobíle vypasovaná padesátiletá korpulentní zdravotní sestra, řečená matka tajfun. Otevřela tři okna současně, aby dovnitř moh luftovat čerstvej vzduch, jak říkala kyselému pachu, který do pokoje proudil přes dvorek z nemocniční vývařovny. Neuplynulo ani pět minut a osmnáct otrávených tváří se proměnilo v pětatřicet vilně sledujících očí.

Do místnosti se totiž snesla mladá, krásná jitřenka, sestra Anna, která byla kompenzací za nelidské probuzení. Otevřel jsem tedy i druhé oko.

„Dobré ráno,“ zašvitořila.

„Dobré ráno,“ odpovídali snaživě všichni a nastavovali hned dlaň pro svůj příděl léků a vitamínů pro tento den nebo si ochotně rozepínali košili pro převaz. Anna proplouvala od jedné postele ke druhé.

„A ty se mi dnes taky změříš,“ oslovila mě Anička, podávajíc mi teploměr.

„Já jsem se měřil minulý týden. Mám stosedmdesát,“ pronesl jsem svoji, již od předchozího večera připravenou, poznámku.

„Ale, ale, mladej je taky vtipálek,“ pousmála se Anička způsobem, až bych skoro byl řekl, že to musel být… Flirt. Slovo, které jsem předtím neznal a teď jsem pochopil, že označuje něco mezi zdvořilostní konverzací a líbáním. Zrudl jsem pod pýchou svého vtipu a důvěrností jejího pohledu.

„Sestři, pojďte mě taky změřit,“ hurónsky zahulákal kdosi na celý špitál a odkopával ze sebe peřinu. Věděl jsem, že romantická chvilka skončila.

„Mám sedmnáct. Osmnáct. Devatenáct centimetrů. A furt víc a víc!“ řval Mařena.

Anička hodila pohrdlivě hlavou a na odchodu ve dveřích jízlivě pravila: „Pane Maryška, takový herec, a tak přehrávat.“

„No jo, svatá Anna, chladná z rána,“ ucedil mezi zuby Mařena.

*

V osm třicet jsme byli již půl hodinu pečlivě připraveni na vizitu. Byla to celotýdenní vizita s velkým konziliem. Nikdo jsme to nechtěli žádné ze sester zkazit. Kdysi se totiž stalo, že se jeden z pacientů zapomněl před vizitou čímsi namazat a generální zprďanec dostala od lékařů nejdřív sestra Anna a pak i sestra tajfun, jakožto její přímá nadřízená. A pak nám, teda spíše těm zletilým, zakázala kouřit. Tentokrát naštěstí dopadla vizita bezproblémově.

S uctivým zpožděním za posledním odcházejícím lékařem se otevřely dveře, aby vpustily dovnitř sportovně vypadajícího mladého muže, který měl tmavé brýle zdvižené do hustě kudrnatých, černých vlasů. Byl to učiněný plejboj a zvesela, po slovensky, pozdravil.

Oči všech popáleninových, lupénkových, plísňových, hnilobných, svrabových a snad i malomocných kožních pacientů pátravě klouzaly po jeho kůži. Obličej o žádné kožní chorobě nesvědčil. Takže bude postiženo jiné místo těla. Bércový vřed to nebude, na to je dost mladý.

V úvahu by připadalo i akné, ale to by se projevilo i na obličeji. Jaj, jenom ne popálenina, toho by se těžko zbavoval. Jenže to by musel být někde obvázaný gázou...

Od lůžka k lůžku se logicky převalovala otázka, zda vyfasuje kádinku.

Plejboj si sedl na poslední volnou přistýlku a s vážnou tváří pravil: „Sestrička Petrička, tu buděm umierať ja?“

Sestra tajfun se poprvé za svoji kariéru cítila zaskočená. Jak to, že si zrovna takový frajírek všimne jejího jména? Když ani mnozí z lékařů, se kterými pracuje už dlouhou dobu, její křestní jméno pořádně neznají, vrtalo jí hlavou. Sestřička Petřička se tedy zamyslela, aby v zápětí vymyslela, že vystačí se svojí standardní, mnohými léty prověřenou odpovědí, a suše konstatovala: „Vy jste nějakej vtipnej.“

*

„Já nechci mluvit přímo o rasismu, ale je fakt, že přistýlky mají jen Slovák, cigán a debil,“ prohodil po vzájemném seznamování s Plejbojem Tonda, jehož obličej byl pokryt mokvajícími, fialovými fleky. Chlapi se zařehtali na dvakrát. Nejprve jenom z automatismu nad spojením slov „Slovák, cigán a debil“ a poté, když si uvědomili, že náhoda opravdu zařídila, že se přistýlek dostalo opravdu právě na tyto tři osoby. Kdo se mínil debilem bylo taktéž evidentní. Právě dělal pátou sérii kliků.

„Necvičit, nenamáhat,“ ozvala se tajfun - Petřička.

„Sestři, jen ho nechte, on může, on má jen jebák na mozku,“ volal Mařena.

Voják jen pohrdlivě odfrkl, protože co mu ta cháska úchylná, která ani nebyla na vojně, taky může.

*

Kádinkoví byli mezi naší partou čtyři. Kopáč Laco, čerstvě ženatý Jarda, herec národního divadla v Brně Milan Maryška, zvaný Mařena, a taky nový plejboj, kterému jsme dali přezdívku… Plejboj.

Sešli se teď na záchodcích a v oblacích dýmu probírali všechno možné. Laco se startkou bez filtru ve svých tmavých prstech filozofoval svojí osobitou češtinou:

„Mně říkal Paťo, že prý stačija antibiotika a nemosíš ani k dochtorovi.“

„Jo to bych bral,“ začal Mařena, první milovník národní scény. „Jenomže v lékárně ti antibiotika bez předpisu nedají. Mně se taky nijak zvlášť nechtělo se felčarům svěřovat.“

„My zme mali aspirín doma. Ale nezabralo to ani za týždeň,“ přiznal Laco.

„Tys to léčil aspirínem?“ užasla nevěřícně skupinka nad romovou vynalézavostí.

„Poradil mě to Paťo,“ přikývl Laco, načež se ostatní rozchechtali.

Dostalo se mi tak poučení do budoucího života. Až budu dospělý a budu mít kapavku, tak ji rozhodně aspirinem léčit nebudu, přemítal jsem.

„A jak ste poznali, že to máte?“ snažil se Laco přerušit veselí, které způsobil, aniž věděl jak.

„Ako? Kvápkalo mi z ocasa,“ vytasil upřímnou odpověď Plejboj.

„Mně take,“ zazářil svým bělostným chrupem Laco a poprvé v životě se cítil rovnocenně.

*

„Jarda, já si všimol, že ona jich skoro vobec němá,“ pravil u svačiny Plejboj a soukal do sebe rohlík s mlékem.

„Cože?“ nechápal Jarda a pozoroval Aničku, která právě skládala čistá povlečení do skříně a její vnady byly dobře patrné. Setřička Petřička šmírující opodál zbystřila.

„No paty, přece,“ odtušil Plejboj.

„Sprosťáci,“ ukončila debatu sestřička Petřička a uraženě odnesla své šestky pryč.

*

„Za chvíli přivezou pomeranče a banány,“ pronesl asi po týdnu zničehonic nejstarší dědek osazenstva.

Jeho výrok jsem přičítal pokročilé senilitě, nicméně opravit jej jsem si netroufl.

„Dědko, keby banány, dneska přídě priamo Májkl Jackson,“ vtipkoval na jeho účet Plejboj, což mně vůči starému dědoušovi ani nepřišlo vtipné.

Ve dvě hodiny dorazila návštěva dobrosrdečnému Jardovi. Za Jardou, přesněji za kádinkovým Jardou, přišla jeho manželka. I s dítětem.

Nechápal jsem to. Jarda má na stolku postavenou kádinku a podle toho se přece pozná, že má kapavku. A kapavku mohl chytit jedině od prostitutky, uvažoval jsem. Proč teda manželka za ním vůbec přišla? A proč, proboha, vzala s sebou ještě dítě?

Jarda se s nimi halasně přivítal, a pak tlumeně říkal něco o špinavých hospodských záchodcích, na které už nikdy nepůjde, ani kdyby se měl po…popo.

Tak je to teda! To si budu muset dát tady na záchodcích dobrý pozor.

Jardova ženuška vytáhla ze své tašky cosi zabalené v novinách a položila to na nemocniční stolek. Pak dala Jarouškovi pusu na jeho růžové, prasečí tvářičky, vrátila se a znovu jej ještě jednou políbila. Pochopil jsem, že se o ženách budu muset ještě hodně učit. Tím spíš, jestli budu chtít získat takovou krásku, jako je Anička. Všiml jsem si, že z novinového chuchvalce trčí konec žlutého banánu.

„Co sem říkal. Přišly pomeranče a banány,“ uzemnil flegmaticky Plejboje děda a přetočil se čelem ke zdi.

*

Větu o pomerančích a banánech opakoval pravidelně děda po několik neděl. Patřil svým způsobem k prominentům. Ze své plejády pracně naspořených chorob si mohl vybírat, na kterém oddělení se usadí. Na kloubech všichni skučí a on má rád klid. Na ÁRU každou chvíli někdo umírá, a to není nic pro něj, jak všichni musí uznat. Na otorinolaryngologii nemají televizi. Kožní a venerologické byla pro něj jediná důstojná volba.

*

V noci se mi zdál sen. Jel jsem na kole a kličkoval mezi pampeliškama. Za jednou z nich se schovávala mladá, krásná, polonahá sestra Anna. Usmála se. Zastavil jsem a vzal ji na štangli. Jeli jsme a já cítil její voňavé a měkké tělo před sebou. Její zadek se o mě otíral. Ślapal jsem do pedálů a stále jsme zrychlovali. Najednou jsme se oba i s kolem odlepili od země, vznášeli se a smáli, ona ruce rozpažené jako letadlo, a já ji úplně přirozeně držel za její štavnatá ňadra. Řídítka asi držel sám pánbůh a já stále šlapal rytmicky do pedálů.

Byly to mé první poluce. Žel bohu, odbily se do fasovaného nemocničního pyžama mezi dvacítkou smradlavých a chrápajících chlapů nemocnice u svaté Anny. Ráno, ani celé dopoledne jsem pro jistotu nevylezl z postele kvůli strachu, snad oprávněnému, že skvrny, které ještě jistě nejsou suché, by na mých kalhotách neušly pozornému pohledu ostatních pacientů.

„Dnes by ses měl okoupat,“ oslovila mě Petřička.

Zrudl jsem a přikývl.

Poznala to? Vrtalo mi hlavou. Možná se první sexuální výron taky nějak projeví, třeba na očích, uvažoval jsem.

Nenápadně jsem zasunul ruku pod peřinu a ohmatával látku. Zdála se suchá, byť poněkud ztvrdlá.

„Lubošku, tak pojď,“ ozval se za chvíli laškovný hlas tajfuna z nemocniční koupelny.

*

Anička přisedla opatrně, aby to nevypadalo trapně, na kraj Plejbojovy postele. Rozhlédla se - šmarja, kdyby ji viděl primář, že sedí u pacienta na posteli! Nebo matka tajfun. Naštěstí je v koupelně, a tak mohla sledovat, jak jí Plejboj ukazuje Dostojevského knihu Něžná.

„Ona ju nězná?“ rýmoval. „Veď je tak něžná!“ flirtoval.

Něžně se na něj usmála.

Hajzle, pomyslel jsem si.

Hajzl začal předčítat, tak jsem se raději odplížil do koupelny, abych jeho sametově modulovaný baryton nemusel poslouchat.

*

„Umyju ti vlasy,“ rozhodla sestrička Petřička.

Pokrčil jsem rameny, po kterých mi stékala teplá voda. Ještěže mi je myje taková paní. Jako moje babička. Před Aničkou bych se styděl, uvažoval jsem stoje nahý a hlavou mi prolétla vzpomínka na její snová, hřejivá ňadra. Cítil jsem, jak mi pomalu bytní ten, pindík. Instinktivně jsem k němu spustil ruce.

„Snad by ses přede mnou nestyděl,“ změnila tón hlasu sestra Petra. „Ukaž rovnou zádíčka.“

Zase tak malej snad nejsem, aby mě museli mýt. Jsem už skoro dospělý. Je mi třináct. Skoro.

„A ještě pod pažičkama,“ mydlila mě celého padesátiletá korpulentní zdravotnice a přivírala oči: „No, zvedni ruce!“

Chyba byla, že jsem poslechl. Co dlaně dokázaly skrýt, vůle utajit nedokázala, a tak jsem stál před Petřičkou s rukama i pyjem vzhůru.

„Ale, ale, “ řekla diskrétně a přitom polichoceně sestřička Petřička, podala mě ručník a odešla.

 

Čerstvě umytý jsem se vracel ke své posteli.

Na rozkroku mého batikovaného pyžama utkvěl zrak Aničky, právě vstavší z Plejbojovy postele. Přišla ke mně a nenápadně mi zašeptala:

„Běž se osprchovat a vem si čisté pyžamo.“

Vyprávět jí, že jdu zrovna z koupelny zjevně nemělo smysl.

Na tváři jí prolétl pobavený úsměv.

Větší potupu jsem nezažil.

*

V noci se mi chtělo na záchod. Svěsil jsem nohy z postele, nazul si pantofle a po paměti šel v polospánku modrou nemocniční tmou. Když jsem procházel kolem sesterny, slyšel jsem pootevřenými dveřmi tlumené, milostné vzdechy. Byla to Anička. Zatajil jsem dech a připlížil se opatrně ke škvíře dveří. Na opěradle židle ležel župan nějakého pacienta. Z jeho kapsy trčela tenká kniha, na jejímž hřbetu šlo přečíst zlatým písmem: Fjodor Michaljovič. Bylo mně to jasné, ani jsem se nepotřeboval přesvědčit, že Plejbojova postel je prázdná. Odšoural jsem se na záchod. Připadal jsem si zdecimovaný a pokořený stejně jako vajgl, který plaval v míse. Zavřel jsem víko a dosedl na ně. Spláchl jsem pod sebou, aby nebylo slyšet mé fňukání.

 

Do dalšího rána jsem se na záchodě profňukal.

„Mladej, pojď udělat dědkovi radost,“ řekl děda a podíval se do mých prorudlých očí. „Ležet nemůžu, číst nemůžu, tak že bychom si zahráli šach, co říkáš?“

Mlčky jsem přikývl.

Několik tahů jsme byli potichu a já sledoval dědovy nezvykle silné a popraskané prsty, jak uchopují figurky. Kdoví, kolik prstů už ty pinčlíky chytalo. A určitě i spousta s nějakým ekzémem, přemítal jsem.

„Určitě bys oželel cokoliv, třeba i obě věže, jenom abych ti nebral koně, co?“ zvedl figurku děda, zkoumavě se na ni díval a pak se podíval do očí mně. „Ale tak už to v životě někdy bývá, že ti berou zrovna to, o co nejvíc stojíš a co máš nejvíc rád.“

Pochopil jsem, že mi dědek vidí až na dno mé zbídačelé duše.

*

Po čase, kdy jsem byl z nemocnice už nějaký týden doma, jsem šel na kontrolu. Nedalo mi to se nestavit na mém bývalé oddělení, vlastně na takovém mém bývalém pionýrském táboře. Abych zjistil, kdo se tam z naší slavné sestavy ještě kurýruje a taky abych pozdravil sestru a dědovi přinesl, jak jinak, pomeranče a banány.

Jako první jsem narazil na Tondu, kterému se obličej od posledně snad ještě více zkropenatil. Bylo mně ho líto. Zeptal jsem se ho, jestli dostal nějaký nový prášky, protože se mě zdá, že mu to pomáhá. Zavrtěl odevzdaně hlavou. Ne? Tak to je zvláštní, protože bych přísahal, že ty fleky už jsou mnohem lepší. Ani už nevím, co to měl za zvláštní nemoc. Poprvé v životě jsem lhal nikoli kvůli svému prospěchu.

Anička dneska ve službě nebyla. Možná je to dobře. Co bych jí asi řekl? Že jsem ji miloval? Že jsem ji nenáviděl? Zato sestřička Petřička řádila ve své obvyklé nasupané pracovitosti a dirigovala všechny kolem.

Pak jsem se šel podíval na svoji bývalou postel a pozdravit dědu. Místo dědy tam byl teď nějaký kudrnatý chlapík. Otočil jsem se k Petřičce, abych se zeptal, kde jej najdu. Sestřička na chvíli zpomalila a zadívala se dlouze, hypnoticky na mě.

„Dědovi se už u nás nelíbilo, tak šel za lepším,“ podívala se směrem vzhůru a pohladila mne po vlasech. 

Kudrnáč se opět začetl do svých novin. Nerozbrečel jsem se. A neptal se na nic.

Rozloučil jsem se a na odchodu jsem si ze stolku nenápadně do kapsy na památku strčil ohmataného, bílého koně.