Mladý manželský pár postával před domovními dveřmi šedivého, historického domu v jedné z úzkých uliček v centru Brna. On právě zvonil na jedno z těch tlačítek od zvonku, jehož jmenovka zůstala z různých důvodů prázdná, zatímco ona ještě chvatně překontrolovala svůj účes v zrcátku. Vypadali mladě, spokojeně a zamilovaně a nezainteresovaný člověk by řekl, že jim snad, kromě peněz, ani nic nechybí. Přesto pozornému pozorovateli neušla drobná nervozita v jejich chování.
Bzzzz.
Zabzučel bzučák od domovních dveří a muž ještě krátce a rychle stiskl ruku své manželky, aby dodal podporu jí a taky sobě. Mladá žena rychle strčila do dveří a vstoupila dovnitř, aby se náhodou dveře neodmlčely ve svém bzukotu dříve. Za ní, nikoliv kvapně, ale spíše rozvážně prošel hlavními dveřmi on. Octli se spolu v úzké šedivé chodbě obstárního domu, která byla na konci zakončena plechovými dveřmi.
„Snad nejdeme pozdě,“ prohodila Klára směrem ke svému muži spíše proto, aby zaplašila stoupající nejistotu. On, aniž by odpovídal, jen mrkl na hodinky a neřekl nic. Nebyl to u něj projev žádné povýšenosti, byl zkrátka pragmatické povahy a nerad mluvil o něčem jen kvůli mluvení samotnému. Ostatně u člověka, který se živí, dalo by se říct úředničinou, byla taková povaha pochopitelná. Klára už jej znala, takže jí nepřipadal tolik chladný a studený jako lidem, kteří jej potkali poprvé.
Byli od plechových dveří ještě nějakých pět šest kroků a ozval se další bzučák, tentokrát o něco drnčivější. Klára opět popoběhla k dalším dveřím a on si opět dával na čas. Nenechá se přece stresovat a nebude běhat, jak někdo píská. Nebo bzučí.
Plechovými dveřmi se dostali ke spodní části točitého schodiště. Zatímco po něm stoupali nahoru, Klára uvažovala, zda na konci budou další dveře se bzučákem. V každé správné pohádce je všechno třikrát, když už ne devětkrát. A jaký tam asi bude čaroděj za těmi posledními. Hodný či zlý, ošklivý či krásný.. Ne, už toho musí nechat, toho spřádání denního snění. Měla to odmalička, kamkoliv šla, na cokoliv se těšila, tak si o tom v hlavě sumírovala příběh, který stále upřesňovala k dokonalosti. To, že byla pak realitou překvapená jí vlastně ani nepřekvapovalo. Každopádně poslední dobou jsou její denní sny čím dál pohádkovější, to je zvláštní, komu ty pohádky bude asi vyprávět? Sedne si k posteli, zapne noční lampičku, vezme maňáska a začne tiše mluvit.. Ne, už zase - uvědomila si své myšlenky, když Herbert začal ke konci schodiště trochu funět a jednou rukou se přitom opíral o mohutné zábradlí. Klára už chtěla říct něco o bacilech, ale rychle komentář spolkla, protože věděla, že by stejně mluvila zase jen do luftu a věděla, že Herbert má dřevo rád.
Na konci schodiště byly tedy třetí dveře, tentokrát otevřené.
„Nezouvejte se,“ ozval se hlas.
Poslechli tedy, prošli moderně zařízenou kanceláří až k poslední místnosti. Klára nakoukla jako první:
„Dobrý den, přišla jsem s přítelem, nevadí to?“
„Samozřejmě, že ne, pojďte dál. Šamánek, těší mě.“
Na léčitele nevypadal nijak zvláštně, proběhlo oběma hlavou. Byl asi padesátiletý, menší postavy, svalnatý, s širokým hrudníkem, vystouplým bříškem a pleší. Na sobě měl modré tričko a krátké, letní kalhoty a mokasíny. Klára si trochu oddechla, že ji zde nečekal šaman s divokým pohledem, tikem a tetováním po celém obličeji. Vypadá spíš jako fotbalový trenér okresního přeboru, pomyslel si Herbert. Jedinou jeho zvláštností bylo nepříliš zesílené levé předloktí, čehož si ale Herbert ani nevšimne, uvažovala Klára.
„Posaďte se tady,“ řekl Herbertovi a ukázal na žlutou, koženou sedačku a Kláru usadil proti sobě u svého pracovního stolu.
Herbert to uvítal, protože přesně tak si to plánoval. Odtud bude mít nejlepší přehled o celém dění a přitom nebude muset Šamánkovi přisvědčovat těm kecům, co přijdou. Herbert na jednu stranu rozhodně léčitelům, šarlatánům a psychologům, které házel s nimi do jednoho pytle, nevěřil ani nos mezi očima, ale na druhou stranu si nechtěl celé to představení nechat ujít. Tento svůj zájem si odůvodňoval tím, že z určitého profesního hlediska, se mu jeho manipulační techniky můžou hodit. Ale celá jeho přítomnost na tomto bizarním podniku byla vpravdě motivována láskou. Šlo mu zkrátka o spokojenost jeho ženy.
„Tak já jsem vám vypracoval scénář, který budete dodržovat,“ řekl Šamánek, zalovil ve svém šanonu a předal Kláře rukou popsaný papír.
Zatímco se Klára pustila do čtení, Herbert se ještě proletěl očima po kanceláři a shledal, že se tomu šarlatánovi nevede vůbec špatně.
„Některé ty potíže už vás trápí teď, některé vás čekají. Všechno je to dáno tím, že jste překyselená. Otěhotnět se vám nepodaří, a pokud náhodou ano, tak dítě rozhodně nebude zdravé. A to není všechno. Za osm let vás začne trápit revma, pak se přidá dušnost, za dvacet se chystá nádor v děloze,“ začal nahlas Šamánek a otočil se při čtení své diagnózy i na Herberta.
Herbert rozevřel noviny a začal si číst, aby mu dal najevo, že ho nijak jeho fantasmagorie nezajímají. Znělo to celé přitom dost děsivě a pesimisticky, ale současně si racionálně uvědomoval, že Šamánek potřebuje pořádně pacientku postrašit, aby ho byla nucena brát vážně.
„Ale mně lékaři říkali, abych otěhotněla co nejdřív,“ namítla Klára.
„Ještě dva roky rozhodně ne. Jste překyselená, to dítě by nebylo v pořádku. Nejdřív musíte dát do pořádku sebe, a pak můžete myslet na dítě,“ kategoricky trval na svém Šamánek.
„A čím to je?“
„Nemáte se ráda.“
Herbert zvedl oči od novin. Hrozit, že budou nějaké komplikace s těhotenstvím, porodem či dítětem mu přišlo docela nechutné a vyžaduje to opravdu silný žaludek. Samozřejmě, že na toto téma je citlivá každá žena.
Šamánek zvyšoval hlas čím dál víc a Herbert postřehl, že Klára začíná nabírat. Odložil tedy noviny a šel ji obejmout.
„Pardon, kdybyste chodila na mé přednášky, tak byste věděla, že já tak řvu pořád,“ zasmál se Šamánek. Najednou z něj byl žoviální chlapík.
„Takže, co vám doporučuju, máte napsáno ve scénáři. Zavoláte si také doktorovi Veselému, číslo tam je, on vám dá vaxikol. Ten v lékárně neseženete, má to přímo od farmaceutických dealerů.“
Herbert usuzoval, že se léčitel pokouší zaštítit autoritami a lékařskou terminologií, aby posílil svou důvěryhodnost. To ostatně bylo známo již řeckým řečníkům.
„Nesmíte jíst těstoviny, brambory, luštěniny, maso, hlavně kuřecí, vnitřnosti. Zeleninu můžete, ale ne syrovou, tam je kadmium. Z pití nesmíte minerálky, víno, mléko. Mléčné výrobky vůbec.“
„Co teda jíst a pít může?“ zeptal se ironicky Herbert.
„Knedlíky se zelím. A k tomu může pít pivo,“ zasmál se Šamánek, jako by ordinovaná dieta byla v podstatě výhrou.
„A jak dlouho bych to měla dodržovat?“
„Dva roky. A vy ji v tom jako manžel musíte podpořit,“ zabořil nekompromisně prst do Herberta a pokračoval: „Povím vám, jedna paní měla jakousi oslavu. Tam ji všichni popichovali, ať dietu nebere tak vážně. Dala si jediný játrový knedlíček, přátelé, a bylo po ní.“
Šamánek zvedl varovně prst. „Jediný!“
Klára při představě dvou asketických let evidentně zbledla, takže si Herbert nedovolil ani na játrový knedlíček reagovat.
„A jak jste přišel na ty potíže, které mám?“
„Přece z té fotografie. Ještěže jste mi připomněla. Tady vracím,“ vytáhl z šanonu Klářinu fotografii. Herbert jen vypoulil oči, když si uvědomil, že Klára mu zřejmě předem poslala svoji fotografii.
„Na závěr vám dám ještě energii,“ pravil Šamánek a jednu ruku volně přiložil shora na Klářinu hlavu a druhou zvedl vzhůru. „Dýchejte pomalu od břicha k hrudi,“ šeptal Šamánek, „ten dech by pak pomalu měl jít zpět.“
Atmosféra v místnosti jaksi zposvátněla. Herbert si všiml, že se za oknem kýve stínidlo pouliční lampy, které, zdá se mu, se před chvílí ještě nekývalo. Určitě se nekývalo.
„Teď jste na správné energetické hladině. Krásně odebíráte, Kláro,“ pošeptal Šamánek.
„Já cítím, jak se ve mně rozlévá teplo,“ řekla na to Klára.
Herbert tiše polkl.
Zaskočilo ho to a nepočítal s tím. On racionální člověk, ale jasně viděl, jak se Klára najednou zklidnila. S tou lampou to může být náhoda, ale nemusí. A taky, jak se k čertu dozvěděl její křestní jméno, když se oba představili jen příjmením? Byl zaskočený.
Když Šamánek svoji seanci skončil, Herbert se sám od sebe dotázal: „co jsme dlužní?“
„Dnes mi dáte devět set, po půl roce při kontrole to budete mít za tři sta.“
Herbert vytáhl peněženku a zaplatil, Klára poděkovala a rozloučili se. Cestou po schodech dolů potkali jiný mladý pár s malou holčičkou, která kulhala po svých neforemných nožičkách nahoru. Nahoru, aby ji uzdravil pan čaroděj.
Herbert ten večer s Klárou o svých dojmech nemluvili. Ráno, když se chystali snídat, vytáhla z lednice Klára jogurt.
Položila ho před sebe. Herbert se podíval Kláře opatrně do očí:
„Tak co, dáš si ho?“ začal Herbert opatrně.
„Já nevím, jestli mu mám věřit,“ snažila se být nad věcí Klára.
„Když si zpětně vzpomenu, co ti říkal, o těch dětech a tak… tak je mi docela úzko,“ soukal ze sebe Herbert a obnažil tak své city.
„Neboj,“ řekla Klára a těžko říct, zda uklidňovala sebe nebo Herberta. Herbert najednou měl potřebu svůj zážitek vypovídat:
„Mě třeba překvapilo, odkud znal tvoje jméno“
„to nevím. I ta dieta je šílená. To úplně člověku omezí život.“
Herbert si zkoumavě prohlížel Klářinu fotku. Měl ji rád, Kláře to na ní slušelo. Měla vlasy vyčesané do drdolu a halenka ji odhalovala ramena. Líbila se mu její šíje, vypadala něžně, zranitelně a přece svůdně. Rozhodně by z ní on nevyčetl, že tato samička by měla mít problémy s mateřstvím. Podal fotografii Kláře zpět.
„Vypadáš zdravě,“ dodal.
Klára držela svoji fotku v prstech a s uspokojením se prohlížela. Však si taky na jejím výběru, než ji léčiteli poslala, dala záležet. A přesto v té fotografii Šamánek viděl nemoc.
„Počkej,“ vytrhl ji Kláře z ruky: „Vidíš to?“
Na zadní straně bylo napsáno: Herbertovi z Klára.
„Aha. Tak jednu záhadu bychom měli vyřešenou,“ oddechl si malinko Herbert.
„A stejně všichni zemřeme,“ rozesmála se Klára a dala si do pusy velkou lžíci jahodového jogurtu.
Po obědě, těstovinách se sýrem a zeleninou, zřejmě s velkou dávkou kadmia, už mladou dvojici netrápilo téměř nic. Herbert se ještě několikrát vrátil k faktu, že takový podvodník drze parazituje na cizím neštěstí a nechá si platit za stres a obavy, které cizím lidem působí. Peněz jako mladí manželé měli málo, takže rozhazování zbůhdarma je štvalo. Jedině snad, aby Klára alespoň napsala povídku o podvodném Šamánkovi, když je z nich ona ta jazykověji založená a poslala ji do Vlasty. Třeba by honorář za ni aspoň pokryl malou večeři..
„To by chtělo lepší nápad,“ nadhodila Klára a po krátké domluvě již Herbert držel v ruce telefon.
Dobrý den, tady Herbert Kovařík. My jsme u vás včera večer byli. Ne, ti bez dítěte. Mohl byste mi ještě pomoct? Bez ženy, nesmí o tom vědět. Nemohli bychom se sejít někde v kavárně? Ano, vyhovuje. Díky.
Za hodinu už Herbert seděl u stolku v jedné z klidných kaváren pod Špilberkem a vyčkával.
Zanedlouho se okresní fotbalový trenér objevil a začal suverénně po svém:
„Viděli jsme se včera, takže jsem Vaši fotku ani nepotřeboval. Diagnózu a dietní scénář jsem Vám vypracoval rovnou. Bohužel to vypadá na rakovinu.“
Herbert jej přerušil gestem ruky. Nerad zbytečně mluvil, tak vytáhl z náprsní kapsy saka obálku, naklonil ji a z ní vyklouzla na stůl diktafonová kazeta.
Šamánek se díval nechápavě na Herberta a na kazetu.
Herbert si nadzvedl své černé brýle, které si speciálně pro tuto příležitost vzal a ochotně vysvětlil:
„Já myslím, že oba dobře víme, co ta kazeta obsahuje a kdy to bylo natočeno.“
„Vy jste od novin?“ otázal se po chvíli ticha Šamánek a aniž čekal na odpověď, začal se pro jistotu bránit, že všechno je zaručené, že má s léčitelstvím dlouholeté zkušenosti a že lidé mu za jeho dobro v podstatě líbají ruce.
Herbert pokračoval, rozhodnutý všechny své úzkostné pocity a obavy tomu podvodníčkovi vrátit, ale přitom se musel snažit, aby se mu nerozklepal hlas:
„To co děláte je hnus. Amorální hnus. Strašíte lidi a parazitujete na jejich neštěstí.“
Herbert si připadal jako akční hrdina. Tento pocit zahrnující kombinaci nezměrného adrenalinu a obrovského zadostiučinění, zažil poprvé:
„Přesto pro Vás mám nabídku. Můžete si tu kazetu koupit za pět tisíc.“
„Aha…Já bych si ji rád nejdřív poslechl. Doma,“ měřil uvážlivě slova Šamánek.
„Buď si ji koupíte teď a tady za pět tisíc nebo ji policie dostane zadarmo!“
Šamánek ho vyjeveně sledoval a nechápal, co se děje. Kdyby mu někdo viděl do hlavy, mohl by sledovat, jak si Šamánek přehrává včerejší den, snaží se představit si diktafon pod Herbertovými novinami, jak Klára pláče, jak Herbert ochotně platí, jak mohli takovou fintu na něj vymyslet a taky jak se sám snaží skrýt svoji díru v ponožce, ačkoliv to s řešením dnešní situace nemělo nic společného.
„Jemu snad nakonec ta naše finta zaimponovala a považoval nás taky za podvodníčky, ovšem lepšího kalibru než je on sám,“ vyprávěl později Herbert Kláře v restauraci Slovácká chalupa, zatímco v pozadí vyhrávala cimbálová muzika. „Takže na konec zaplatil a ještě u toho na mě uznale mrkl!“
„Jsi skvělý! Zajímalo by mě, jak se asi tvářil, až doma zjistil, že si za ty peníze koupil písničky od Dády,“ smála se Klára a zanotovala si: „Žížalu, žížalu, žížalu!“
„Dali bychom si ještě jednou ten slámový tramín, stejný ročník,“ objednal u číšníka na oslavu Herbert a pokračoval: „Ještě, že jsi o tom nenapsala tu příhodu do Vlasty. Ta by narozdíl od pěti tisíc musela skončit našim šťastným těhotenstvím a rozjímáním nad jménem našeho budoucího potomka.“
Klára vyprskla smíchy, pohladila se po bříšku a zvrátila do sebe další skleničku:
„Tak na Vlastu!“
KONEC
z roku 2006
Přidat komentář