Na úvod se musím omluvit, že můj příběh uslyšíte z trochu divné a dost možná nevěrohodné perspektivy. Mrzí mě to, ale nemůžu jinak.
Mám problém se komukoli svěřit a jsem děsný tajnůstkář.
Jasně, musím ten svůj problém nějak řešit. Třeba jsem si říkal, že o něm řeknu Laďovi. Laďa je můj nejlepší kamoš už od učňáku. Jemu jsem se dokázal svěřit, aspoň v rámci možností, že jo. Nebudu mu řikat, že jsem mu jednou trošku protáhl jeho holku. Nemusel by to úplně pochopit, i když to byla erotika tak jen napůl a stejně se s ní nakonec rozešel. On se teda nejmenuje Laďa, to sem si vymyslel.
Pak si teda „Laďa“ našel jinou, jenže já měl v tý době zrovna dost zapeklitý problémy, tak jsem to s ním zkonzultoval. Nemyslím to, že bych mu ojel novou babu. Kriste pane, co ste to za lidi, takový myšlenky! No a Laďa mě ujistil, že se ty mý problémy časem spraví. A chvíli na to jsem byl s ním, s jeho holkou a jejíma kámoškama na nějaký chatě, probíralo se kde co. A pak nějak přišla řeč na předčasnou ejakulaci a holky se chichotaly a dívaly se přitom na mě. Musím říct, že to s mojí vírou ve svěřování docela votřáslo. A od tý doby, co se oženil, už to nejde vůbec. Už to zkrátka není Laďa, ale půlka dost pochybný instituce. Takže Laďovi se bohužel svěřit nemůžu. Možná by bylo nejlehčí se svěřit se svejma trápeníma úplně cizímu člověku. Zajet si někam na výlet, sednout do báru a někoho si vytipovat. Jenže stejně by ve mě hlodalo, že to pustí dál a ten to řekne dalšímu a někdo v tom řetězu při tom vyprávění pozná, že šlo o mě.
Pak mě napadlo, že optimální volba bude zkusit si najít nějakýho odborníka. Nalistoval jsem zlatý stránky s rubrikou psychologické poradny a jednoho z druhého konce republiky si vybral. Přípravě jsem věnoval celý víkend, aby se mé problémy a traumata nikam neroznesly. Přišel jsem do poradny v šest ráno, abych nikoho dalšího nepotkal a svý já dál nejitřil. Po přivítání mě psycholog vyzval, jestli si nechci odložit. Bylo léto a já měl na sobě masku supermana, abych zůstal ingognito. Se rozumí. Pokračoval pak docela neštastně stupidní otázkou: jestli mu můžu říct, co mě prej trápí.. Byl jsem vopatrnej. Nedostal to ze mě. Chvíli jsme oba vyčkávali. Pak se mě tak jako nenápadně ptal, jestli jsem prej přišel zachraňovat svět. To už jsem pochopil, že je to naprostej imbecil, pač naprosto mylně diagnostikoval můj problém. Psychouše jsem zavrhl.
Bylo ale nepochybný, že mý potíže se začaly silně zhoršovat. Na otázku kolegů z fabriky, jak se mám, jsem odpovídal, že dobře, i když to nebyla pravda, pač bych se jinak moh zaplíst do pěkný šlamastiky. Nikomu jsem nevěřil. Zkoušel jsem se vypovídat aspoň zapnutýmu vysavači, aby mě nikdo neslyšel, jenže, když jsem skončil, v panice jsem vysypal sáček se vším bordelem, jestli tam není upíchnutá nějaká štěnice. Můj stav teda vypadal docela beznadějně.
Jenomže. Jednoho listopadového, blíže neurčeného večera, jsem se takhle sunul v totální beznaději směrem k Nuselskýmu mostu. Přemejšlel jsem nad všema tajemstvíma, kerý v sobě nosím a nikdy je nikomu nepovím. A pak najednou jsem svý řešení viděl.
Mejlíte se, neuhodli jste. Z toho mostu se evidentně dneska večír chystal skočit jakýsi chlápek. Zatím si to jen tak očumoval a sem tam se kradmo rozhlídl, ale byl průhlednej na první pohled. Pomalu jsem k němu přišel, abych ho nevyplašil:
- Dobrej večír.
- Brý
- Sychravej podzim, co?
Maník nic. Vypadalo to, že náš duchaplnej rozhovor skončil.
- Pane, měl bych pro Vás návrh. Vy chcete dneska hupsnout dolů, že jo?
Borec vyšplhal na zábradlí a začal hysterčit, že už je rozhodnutej, že nic nemá smysl, svět že je zkurvenej a lidi svině a divoce u toho mrkal vočima.
Musel jsem uznat, že na sebevraha měl docela trefný postřehy.
- A nechtěl byste před tím udělat dobrej skutek?
Trochu ho to vyvedlo z míry. Evidentně měl už s různýma vyjednávačema svý zkušenosti.
- Vo ničem s váma diskutovat nebudu.
- Neboj, policajty ani psychology volat nebudu. Buď v klidu, mluvit budu já, nezabere to dýl než pár minut, pak si popojdu, abys mohl v klidu skočit a pudu domů.
Maník zbystřil.
Musel jsem využít jeho chvilkové zvědavosti a říct mu jádro rovnou.
- Čau, Jarda. Mám děsný problémy se svěřovat a prakticky nikomu se nedokážu odkrejt, pač žiju se strachem, že to každý vo mně pak rozkecá. Takže ty seš má jediná šance.
- Jako proč?
- Jsem magor. Můj návrh je takovej. Já ti povím všecko, co mám na srdci, a až skončím, tak skočíš. Já budu spokojenej, že sem se vykecal ze svejch problémů, a na druhou stranu budu v klidu, že už to nebudeš moct rozkecat.
- To je nějaká finta, jak mě to vymluvit, že?
- Vůbec. Můžeš skočit, kdykoliv se ti zamane. Ale kdybys vydržel poslouchat aspoň chvíli, docela by mi to helflo. Bereš?
- Si říkej co chceš. Mně je to fuk.
- Díkes. Do smrti ti to nezapomenu.
Zhluboka jsem se nadechl a přemýšlel, kde začít.
- Sorry. Nejmenuju se Jarda. To jsem ti řek jen tak pro začátek, kdybych později zjistil, že to s tím skokem nemyslíš vážně. Ale mám dojem, že seš seriózní člověk, že ti můžu věřit. Doopravdy se jmenuju Karel Holub. Bydlím na Petřinách. Vystudoval jsem strojní inženýrství, ale radši mluvím i uvažuju pro jistotu jak boverák. Mám toho fakt hodně. První věc, co mě trápí a co nemůžu nikomu říct, je že jsem spal se svojí tchýní...
Sebevrahovi sklapla čelist.
Cítil jsem, jak se ve mně najednou začalo všechno uvolňovat, jako bych se myl pod čistou vodou, chrlil jsem ze sebe všechna traumata, komplexy i sviňárny, jakejch jsem se kdy dopustil. A chlapík byl fakt třída, pač lačně poslouchal celej můj osud, se všema nijancema a zasutejma vzpomínkama.
- No a tak jsem z tý poradny šel rovnou sem. Sorry, ale muselo to ven.
- Fakt zajímavý. Některý ty pocity mi připomínají ty moje.
- Teď se cítím líp. Tak uvolněnějc. Svobodnějc. Dík.
- Já to nechápu, ale já taky. Jak jsem si srovnal tvé pocity s mými, tak jsem si říkal, že s podobnými myšlenkami nejsem sám.
- Jak to myslíš,zeptal jsem se podezíravě
- Jako že mi to pomohlo, uvědomit si, že nejsem jediný, kdo má problémy. Že se zvládnout dá leccos, když se chce.
Pozastavil jsem se nad jeho klišovitýma úvahama o životě a ujasnil si:
- Hele, nechci bejt dotěrnej, ale přišel jsi sem skočit z mostu, ne?
- To ano. Původně. Ale teď mi to nepřijde jako nejlepší řešení.
- Uvědomuješ si, že na tom, jestli skočíš, závisí i život jinejch lidí?
- Ano, teď se trochu stydím za svoji sobeckost.
- Nedělej blbýho. Slibovals, že končíš!
- Neskočím. Je v tom nějaký problém?
- To bych řek, že je v tom problém! Dohoda byla jasná, já budu mluvit. Ty skočíš.
Chlapík se poprvé za celou dobu zasmál. Kripl. To nemůže bejt pravda. Todlenc to je zlej sen. A já mu řek všecko. Úplně všechno. Bože! Udělalo se mi šoufl. Naklonil jsem se k zábradlí a začal zvracet. Co si počnu? Mý trauma bylo zpátky s totální intenzitou. Tohle nemůžu přežít. Von vo mně ví všechno. A jistojistě to rozkecá hned, jak se dá s někým do řeči. Nakloněnej jsem pozoroval, jak se mý zvratky pode mnou ztrácejí ve tmě a přitom jsem se pokoušel uvažovat, jak svoji lapálii vyřešit. Zbejvala mi poslední možnost.
Říká se, že prý v okamžiku před smrtí vám proběhne před očima celý váš život. Myslím, že to není pravda. Naopak, uvidíte, co jste ve svém životě nezažili. Uvidíte, co by bylo, kdybyste se v situacích, které jste zpackali, rozhodli jinak. Uvidíte kvalitnější alternativu vašeho života. Místo vašeho černobílého, nudného, depresivního a zdlouhavého evropského filmu, uvidíte kvalitní hollywoodskej biják plný akcí, vzrůša a happyendů.
Jasně, nemusím mít pravdu. Soudím podle sebe a svých skromných zkušeností. A za ty dvě vteřiny, než dopadnu na ty koleje, co se setsakramentsky rychle přibližují, ještě dopovím aspoň poslední situaci mýho života, jak mi ji můj mozek vymyslel, že se měla stát, abych ji prožil na plno, spokojeně a hlavně bez újmy na zdraví.
Nebo že bych teďka kecal kvůli tomu být ingognito? Třeba doopravdy stojím na mostě, padají ze mě jen blitky a vedle mne trčí bývalej sebevrah, kterýmu jsem bohužel zachránil život. Zbejvá mi poslední možnost.
Já toho šmejda budu muset zabít!
Maník se mezitím přiblížil ke mně, účastně se mě zvoptal, jestli prej nemá zavolat doktora a rukou mě přátelsky vobjal kolem ramen.
Pevně jsem ji chytil a jedním prudkým džudistickým chvatem jsem jej přešvihl přes zábradlí do černý tmy. Nestihl ani zakřičet a jeho tělo už svištělo sychravým vzduchem dolů.
Bic.
Hmm. Koukám, že se asi ani tentokrát svěřovat nebudu.
(někdy z let kolem 2003?)
Přidat komentář