/cca z 2011/
V jistém lese odjakživa žili lišky a zajíci.
Jednoho roku se ale zajíci přemnožili. Lišky se začaly tuze radovat: “tolik skotačícího jídla přímo v našem lese!” A začaly lovit a následně hodovat. Když dohodovaly a byly plné síly, měly dost chuti na sexuální radovánky a začaly se obšťastňovat. Další rok se z těchto orgií hojnosti narodilo spousty malých liščátek.
Jenomže na tolik lišek se už chutné zaječí potravy nedostávalo. Mnoho lišek proto záhy pošlo hlady. Po dalším roce už bylo zase lišek méně a zajíců dost a lišky mohly zase začít hodovat. Tak se všechno opakovalo po tisíce let. Někdy bylo lišek o něco více než obvykle, jiný o něco méně, ale v průměru žilo zajíců a lišek v lese tak akorát. Zkrátka v lese se ustálila ekologická rovnováha.
Jednoho dne šel ale lesem japonský turista. Na procházku měl s sebou, jak se u japonského turisty sluší a patří, digitální kameru i přenosný e-book. Chtěl totiž svým kamarádům v Osace ukázat, jak vypadá český les. A tu ho zaujal jeden ztepilý zajíc. Neváhal, zmáčkl tlačítko record a nahrával. Když zajíce natočil, přetáhl data do svého e-booku a jal se prohlédnout svůj záznam ještě jednou. S výsledným dojmem ale příliš spokojen nebyl. “S tímhle Jakušiho ani Tukušiho neohromím,” pomyslil si. A rozhodl se záznam digitálně poupravit. Z jednoho zajíce udělal pár kliknutím stovky. V ten moment mu ale zazvonil telefon. Volala mu manželka, že se má vrátit ihned domů, protože mu čínské nudle nebude ohřívat znova. Japonec se nechtěl nechat zbytečně od manželky plísnit, všeho nechal a z lesa kvapem zmizel. Ve spěchu a stresu tam ale zapomněl své digitální náčiní. Na panelu se ve smyčce promenoval houf virtuálních zajíců.
O pár dní později šel opodál starý lišák. Zahlédl v dálce na monitoru mnoho skotačících zajíců. Zastavil se u starého dubu a uvažoval: “tolik zajíců, to se jen tak nevidí. Tohle bude pro nás lišky dobrý rok. Můžeme hodovat, co hrdlo ráčí. Tolik zajíců uživí nejen nás, ale bude dost i pro naše budoucí generace.” V duchu si sumíroval slavnostní řeč, kterou zanedlouho po návratu do nory ostatním liškám přednesl.
“Drazí lišáci, mé názory znáte. Vždycky jsem i v letech, kdy bylo v lese dostatek zajíců, nabádal k obezřetnosti a střídmosti. Dobře vím, že byste se nacpali zaječími jatýrky jako prasata a pak se spokojeně vošukali navzájem. A další rok by tu bylo lišek jak namrdáno a nebylo by je pak čím krmit. A co by se stalo pak?”
“Pochcípali bysme všichni,” ozval se znuděný hlas, “to už si nám říkal dědo osmkrát.”
“Ano, ano, milé lišky, přesně tak. Tenhle rok je ale jiný,” pokračoval starý lišák a vychutnával si mimořádný okamžik. Lišky si překvapením přestaly honit ocasy.
“Zajíců je v lese tolik, že se můžeme nafutrovat až k prasknutí, rozmnožit se, jak se dá a pořád zbude dost zajíců i pro nově uklohněná liščátka.
Tohle všichni lišáci i všechny lišky moc rádi slyšeli. Když to řekl starý lišák, nebylo důvodu se krotit. Houfně vyrazili do lesa a bakchanálie mohla začít. Každého sežraného zajíce prokládali vzájemným šukem a tak to šlo tak dlouho, dokud nepadli vyčerpáním.
Po nějaké době se začala rodit nová liščata. “Vydáme se do lesa,” řeklo si pár lišáků, “naštěstí je zajíců dost.” Ale co to? Šli a šli a na žádného zajíce nemohli narazit.
Všechny zajíce totiž sežraly. Uběhlo pár dnů, lišky měly větší a větší hlad a poskakující zajíci nikde. Netrvalo dlouho a lišky začaly houfně pocházet hladem. Překročily totiž přirozenou, lety prověřenou hranici a tato neomalenost měla pro ně katastrofální následky. Jedna z posledních lišek intoušek ještě z posledních sil sepsala svá pozorování do své disertační práce: “Korelace virtuálního zmnožení obrazu zajíce polního s katastrofálními bitopickými následky pro lišku obecnou.”
Jak to ale už u disertačních prací bývá, nikdo jiný ji už nikdy nepřečetl. Jak zajíci, tak lišky už vychcípali..
***
“Ne, ne, ne! Smutný konec o lese a zvířátkách nechceme, “ zahlaholil chlapeček poslouchající bajku.
“Pověz nám to ještě jednou od začátku. Ale ať ten japonský turista natočí na kameru místo zajíce lišku,” připojila se invenčně holčička.
“Inu, dobrá, pokusím se. Poslouchejte...”
***
V jistém lese odjakživa žili lišky a zajíci.
Jednoho roku se ale zajíci přemnožili. Lišky se začaly tuze radovat...
***
“Úvod o ekologické rovnováze si můžeš odpustit.”
“Rovnou začni od toho, jak tomu Japoncovi zazvonil telefon,” shodly se hypertextem rozmazlené děti.
***
Ehmm…Natočil na kameru lišku.. ehmm... A z jedné lišky tak jedním kliknutím udělal stovky. V ten moment mu ale zazvonil telefon. Volal mu daňový poradce. Všeho nechal, ale ve spěchu a stresu zapomněl v lese své digitální náčiní. Na obřím LCD panelu ve smyčce defiloval houf virtuálních lišek.
O pár dní později šel tudy starý zajíc. Zahlédl na monitoru v dálce promenádující se lišky. Přikrčil se v křoví a uvažoval: “Hmm, lišek je letos opravdu hodně a vypadají silné. Letos to bude pro nás obzvlášť nebezpečné! Musím ty naše mladé a nezkušené zajíce varovat, aby zalezli do svých pelechů.“ Jak řekl, tak udělal. Za chvíli už nebylo nikde nadohled ani ušáčka.
Lišky zatím bloumali po lese, ale na žádného zajíce ne a ne narazit. Svolali svoji radu. Promluvil starý lišák.
“Lišky, jak víte, zajíců je letos málo, musíme se postít, ať všichni nevychcípem.”
“A šukat aspoň můžeme?” pronesl nahlas ve vzduchu visící otázku jeden z mladších lišáků.
“Bohužel, nikoliv, nedá se nic dělat. Bylo by nás mnoho a to by se nám v období hladu vymstilo. Lépe trpět nežli umřít,” zakončil debatu starý lišák a smutně pohlédl na svou pravou pracku.
Rok uplynul. Starý zajíc se ze zimního spánku probudil už někdy začátkem ledna. Nemohl totiž už na stará kolena déle spát a vydal se směrem k místu, kde prve viděl spousty lišek. Na monitoru byly pořád. Vrátil se zklamaně zpět s tím, že až se ostatní zajíci probudí, musí je opět upozornit, že nebezpečí stále hrozí. Rozhodně není možné nikam vycházet a dokonce by doporučoval i zatemnit skuliny, aby je lišky nevypátraly.
U lišek se také nic nezměnilo. Po zajících v lese ani vidu, ani slechu, takže období půstu a sexuální abstinence muselo přetrvávat dál.
Tak roky plynuly. Staré lišky začaly umírat, mladé se nerodily až nakonec všechny lišky sešli přirozenou smrtí. A jak se vedlo zajícům v kobkách, peleších a norách? Výstižně to shrnula disertační práce s názvem: “Vliv virtuálního zmnožení obrazu lišky obecné na stoupající podíl endogenní deprese u zajíců polních”
***
“To je taky na píču konec. To se dalo čekat. Na takovou emo bajku by mi stačilo použít Search and replace,” rozhořčil se wordem obeznámený chlapeček a navrhoval: “Ať Japonec natočí lišky a všimnou si toho taky lišky!”
“A rovnou in media res,” blýskla se novým pojmem z wikipedie holčička.
***
Starý lišák se procházel lesem a co v dáli nevidí. Na obřím projektoru plno lišek!
“Tak tohle mi moje hlava nebere. Nikde v lese pomalu ani liščátka a tamhle je jich víc než nácků na fotbale,” lámal si hemisféry starý lišák. Schylovalo se k večeru a rozhodl se proto poradit se svými známými, jak by se v takové situaci měli chovat. A hned druhého dne svolal shromáždění.
“Žrát či nežrát, to je oč tu běží,” pronesl bonmot ohledně vhodnosti konzumace zajíců jeden lišák.
“Rozhlédněte se kolem dokola. Na vlastní oči vidíte, že je nás jen pár. Můžeme proto směle hodovat a …” nedokončil větu jiný lišák a jen spiklenecky mrkl okem na mladou liškovou.
“Kdepak, to není pravda,” oponoval lišák zvěstovatel, “je nás naopak mnoho. Obávám se, že je potřeba se postít.”
“Nevycházíš ve svých úvahách z reality,” kontroval mu jiný z tábora.
“Ale nepočítej jen lišky, které jsme tady. Já viděl v té televizi plno lišek. A co je v televizi, je pravda,” pravil lišák Václav. “Mně z toho vychází jediné. Šetřit.”
A tak se dohadovali a dohadovali, ale ke konsenzu nedošly. Jedny lišky začaly tedy zajíce bez skrupulí lovit, jiné za ně byly naštvané a hodlali jim ve vytěžování lesa bránit. Našly se i některé takové, které se začaly k zajícům před nenasytnými liškami připoutávat.
“Ehm.. Je to náš les, přece ho nevytěžíme od všech zajíců, jsme přemnožení, mysleme na budoucí generace, že,” argumentoval ekologický aktivista.
“Já když se rozhlédnu kolem sebe, vidím zelený les, ne modrý les,” argumentoval ješitnější lišák Václav ze Sdružení pro liberální pojídání zajíců.
Roky za vzájemného obviňování plynuly. Nenasytné lišky, neberoucí ohled na ostatní, směle hodovaly, byly plné chuti, nasycené a taktéž se vesele rozmnožovaly. Jejich genům se dobře dařilo. Zdrženlivější a šetrnější lišky ale začaly postupně vychcípávat. Mezi nimi zašel bez potomků i starý lišák, který od svých předků znal pravidla o tom, jak se chovat v letech na lišky skoupých i štědrých. Roky uložená moudrost přišla brzy vniveč a převálcoval ji moderní, konzumní a bezskrupulózní způsob života. Během let ale už žádné zdrženlivé lišky nežily, jen ty prospěchářské a hamižné. Není se co divit, že za pár let všechny zajíce vyžraly. A jak to s nimi dopadlo? Časem vychvípaly také, protože neměly co žrát.
Ano, ano, stratifikace společnosti, sledování vlastních zájmů, vznik vnitro druhového konfliktu, přirozený výběr a vítězství sobeckého genu, to je smutným mementem naší bajky.
***
“To jsme si teda pomohli,” osočila holčička chlapečka. “Ještě jednou, ale ať to video natočí sám starý lišák”
***
Zapomenuté japoncovo elektronické náčiní našel v lese starý lišák. Začal s ním experimentovat. Nejprve natočil fingovanou reportáž o tom, jak se přemnožili zajíci a takto posunutou realitu ukázal liškám. Výsledek se brzo dostavil. Lišky v domnění, že je jich mnoho, začali konzumovat zajíce hlava nehlava, ocas neocas a následné roky začaly lišky kvůli nedostatku potravy vychcípávat. Obdobně v dalším pokusu namnožil lišky a hle - rozšířila se pandemie deprese. Starý lišák si spokojeně promnul drápek.
Pak jej pro změnu napadlo, že by mohl natočit nějakou zaječici. Vybral si tu s největšíma ušima, ale pitomou, jak zákon káže. Tato zaječice se ochotně před jeho objektivem nakrucovala. Zajíci, kteří ji pak viděli, byli z jejích uší celí pif paf a uslíntávali si nad jejíma boltcema. Ostatní zaječice si toho záhy všimly. Některé, obvlášť ty s malýma ušima, začaly poukazovat na poněkud povislý intelekt této krasavice, jenomže takové argumenty zajíci přes smyslné uši nechtěli slyšet a slintali dál. Jiné zaječice se tuto novou ikonu naopak snažily všemožně napodobit. Některé zašly ve své touze zalíbit se zajícům až tak daleko, že si nechaly uměle své uši zvětšovat a dokonce i přejímat její názory. Blbá zaječice s velkýma ale byla schopna jen papouškovat to, co jí starý lišák řekl. A on toho uměl využít. Když řekl, že je potřeba sbírat šišky, tak mnoho zaječic vzalo slova tlumočená blbou zaječicí za své. A partneři těchto zaječič pak museli sbírat šišky, i když věděli, že je to nesmysl na kvadrát, protože jinak by doma zůstali o hladu a samohané. Starému lišákovi se dařilo.
V jiném mediálním experimentu starý lišák natočil a virtuálně naklonoval lišky a těm následně také jejich přemnožení ukázal. A co se nestalo? Brzo, jak jsme už říkali, mezi liškami začali přežívat jen ty nejhamižnější a nejbezskrupulóznější ludry. Vypadalo to, že by pozice starého lišáka mohla být ohrožena. Ale to by nebyl on, aby neměl pro strach uděláno. Když měla nějaká taková bezohledná lišcí hyena přerůst starému lišákovi přes hlavu, tak ji nechal, aby do médií pozdravila bábinku a ještě mu byla ze své ješitnosti vděčná a zálibně se shlížela ve svém virtuálně zmnoženém obraze. Jenomže pak přišel rok, se kterým ta dosebezahleděná liška-hyena nepočítala. Zajíců bylo málo a lišky měly hlad. A takový vyhladovělý lišcí dav, ten se moc nepáře s tím, kdo za co může. Hyenní lišku viděly přece v televizi. Viník byl zřejmý. Vrhly se na ni a rozkuchaly ji jako Pohlreich kuře! A starý lišák si opět mohl mnout své pracky.
Starý lišák brzo pochopil, jaké štěstí učinil, když našel zařízení schopné reprodukovat a následně i pozměňovat realitu. Začal se všema vyjebávat, jak se mu zachtělo, protože měl média ve svých prackách. Všichni, aniž to věděli, skákali, jak on pískal.
***
“A jaké z toho plyne poučení?” otázala se po smyslu bajek holčička. Chlapeček se zamyslel a jelikož byl nadán schopností syntézy, záhy vše pregnantně zformuloval.
“Jakmile se do lesa naserou média, tak to tam bude stát dycky za vyližpič.”
KONEC
Přidat komentář