O skřítkovi a studni(Oukejovy pohádky)
Na jednom starém hradě žil jeden skřítek. Jmenoval se Tadeáš a byl tuze zvědavý. A protože byl zvědavý, rozhodl se vlézt do vyschlé hradní studny.
Vlezl si do vědra, které bylo přivázáno k rumpálu a spustil se na laně až na samé dno studny. Dole z vědra vylezl a všiml si kousek ode dna díry pod balvanem, do které se hned ze zvědavosti vsoukal.
Lezl dál úzkou a vlhkou chodbou po kolenou, až je měl zachvilku docela otlačená. Zanedlouho se dostal až na konec chodby. A že neuhodneš co tam bylo?
Byly tam dveře. Velké, težké, kovové dveře. Skřítek Tadeáš je s těžkým skřípotem otevřel. Co uviděl, ho tuze překvapilo.
Před skřítkem se objevila velká rozkvetlá zahrada. Skřítek si ji s úžasem prohlédl. Viděl divukrásné různobarevné květiny, prazvláštní stromy a slyšel štěbetání cizokrajných ptáčků.
Čr či.
Kjů či.
Hmí ňá.
Khán čí.
A jak se tak Tadeáš chvíli užasle rozhlížel po zahradě, spatřil v dáli velikánskou, bílou kočku s kopyty. A na té kočce, jako na koni, k němu pomalu přijížděla malinká princezna. Když přijela až k němu, viděl, že princezna má tuze hezkou tvář.
Princezna tenounkým hláskem z hřbetu kočky na Tadeáše promluvila.
„Vítej v mém království. Tohle je má divukrásná zahrada. Můžeš si ji prohlížet celý den. Vrátím se večer a to, co se ti zde bude nejvíce líbit, si můžeš odvézt. Ale můžeš si vybrat jen jednu věc. Nesmíš ale nic utrhnout bez mého svolení, jinak ti nechám utrhnout hlavu, vyškrábnu z ní mozek a nabodnu ji na támhleten kamenný kůl. Rozumíš?“
Tadeáš byl z princezny i kočky celý paf, tak jen přikývl, že rozumí. Na to kočka s princeznou v sedle pomalu odkráčela pryč.
Když se skřítek vzpamatoval, jal se procházet krásnou zahradou. Procházel podél keře, na kterém visely malé bílé zvonečky. Když zafoukal vítr, cinkaly jakoby byly kovové. A pomyslel si: “to je ale krásný keř. O ten bych si mohl té líbezné princezně na kočce říct. Ale podívám se ještě dál”.
Jak kráčel zahradou, viděl podivuhodné věci. Strom, který měl hranatý kmen, kytku, která kýchala a dělala „hepčí“ a potok, který tekl do kopce. A celou cestou přemýšlel, co z toho by si chtěl vzít domů. Zanedlouho narazil na podivuhodnou houbu, která voněla jako čerstvě upečená buchta. Tadeáš se oblízl: “Do té bych se s chutí zakousl. Kdybych si do ní párkrát kousnul a snědl ji tady, mohl bych si princezně říct ještě o něco jiného.”
Takhle přemýšlel, zatímco kolem šuměla tráva jako když moře šplouchá o útes:
Kousnout? Nekousnout?
Kousnout? Nekousnout?
Pak si ale Tadeáš vzpomněl nejen na princezninu tvář, ale také na její hrozivá slova a k houbě raději zatím jen přivoněl. Usedl na zem a přemýšlel, co z toho všeho se mu líbilo nejvíce.
Nastal soumrak a zanedlouho z dáli přicválala na kočce princezna.
“Tadeáši, vydržel jsi ničeho neutrhnout v mé zahradě,” podívala se podezřívavě princezna a oči se ji malinko zúžily jako kočce.
Tadeáš hrdě přikývl.
“Dobře,” pokračovala princezna, “splním, co jsem slíbila. Jak si se rozhodl, Tadeáši? Co se ti nejvíce líbilo? Co by sis chtěl vzít s sebou?”
Tadeáš pomalu promluvil. “Viděl jsem tu mnoho podivuhodných věcí. Ale nejvíce se mi líbilo…,” nadechl se pomalu, “nejvíce ses mi líbila ty. Tebe bych si chtěl odnést.”
Princezna překvapeně zalapala po dechu, a když vydechla pravila: ”Překvapils mne. Ale když je to tak, nedá se nic dělat. Své slovo splním.“
Tadeáš div nevykřikl radostí. Pomohl slézt princezně z kočky, vzal ji do náručí a odnášel si ji chodbou pryč. A na hradě pak spolu všichni tři hezky žili a do studny už nechodili.
Konec.
Přidat komentář