Pulp Fiction (psychoanal.)

Psychoanálovo okénko I.

Butchovo dilema

Připomeňme si na úvod klíčovou situaci. Boxer Butch zabil v ringu svého protivníka navzdory domluvě s bossem Marsellusem. Porušení dohody vede k tomu, že na něj Marsellus vyšle své lidi. Butch proto prchá se svou milovanou Fabienne pryč. Jenomže jeho milá zapomněla vzít z bytu hodinky, což vede ke dvěma pozoruhodným věcem - divoké až agresivní hádce s Fabienne a riskování vlastního života v touze získat hodinky zpět.

Abychom poctivě rozkryli veškeré motivace, zodpovězme nejprve otázku, proč jsou hodinky pro Butche tolik důležité. Předně jsou to hodinky po jeho otci, kterého ale nikdy sám nepoznal. Butch vyrůstal sám s matkou a zřejmě ve svém dětství nepoznal dostatek vhodných mužských vzorů. Nejsilněji na Butche emocionálně v dětství zapůsobil kapitán Koons a to tím, že mu vyprávěl o hrdinství jeho otce. Malému Butchovi se pochopitelně velmi silně vryje do paměti několikrát užité slovo konečník. Z perspektivy tohoto pohledu můžeme mluvit, když ne přímo o následné (nepřiznané) Butchově homosexualitě, tak minimálně o nejistotě v sexuální orientaci. Tuto nejistotu si kompenzuje právě svou gangsterskou a boxerskou kariérou, aby sám sebe přesvědčil o své mužnosti, ačkoliv jinak z předchozího kontaktu s Fabienne je zřetelné, že  jde o muže velmi citlivého - “ty můj tulipánku”.

(Pozn.: Butch uvízl freudistickou terminologií někde mezi orálním a análním vývojovým stupněm, což Tarantino jinotajně představuje  scénou orálního sexu praktikovaného s Fabienne a anální symbolikou hodinek ukrytých v konečníku. Ironická narážka na freudovská přebrebtnutí je vyjádřena jménem zesnulého boxera jménem Floyd).

Mnohá dívka by se bez uvážení výše uvedených souvislostí mohla tázat, zda Butch vůbec Fabienne miluje, když po ní křičí, mrští dokonce kufrem a tropí scény. Pro Butche je ale situace, zda se vrátit pro hodinky, zdrojem velkého vnitřního konfliktu. Na jednu stranu cítí blízkost k Fabienne, na stranu druhou si uvědomuje silnou vazbu k otci personifikovanou kapitánem Koonsem a mužům vůbec. Toto vnitřní pnutí se tak pochopitelně odráží v Butchově agresivitě vůči Fabienne. Butch se nakonec přes protesty Fabienne pro hodinky vydá, zdá se tedy, že pro Butche je jakési homosexuálně-oidipovské pouto přece jen silnější.

Mohlo by se jevit, že Fabienne hodinky zapomněla skutečně omylem. Jenomže, jak říká Butch, připomínal jí to několikrát. Pokud půjdeme do hloubky, je psychologicky pravděpodobnější, že je podvědomě zapomněla schválně. V pozadí stojí totiž její tušení o nejistých sexuální preferencích Butche. Vystavením Butche do obtížné, dilematické situace jej totiž podrobila jakémusi buď-anebo testu, jestli je pro něj důležitější ona (žena) či otec (muž). Jakoby potřebovala konfirmovat jeho lásku k ní a vyvrátit své podezření o Butchově skryté homosexualitě. Tato potřeba ujištění zároveň naznačuje  její manipulativní potřebu kontroly okolí. Butch se, jak již řečeno výše, rozhodne pro freudistický čtyřlístek “muž-otec-konečník-hodinky”. Nicméně po jeho návratu o pár scén dále jej Fabienne přijme se vším všudy, takového jaký je, což svědčí o jejím velkém posunu k dospělému uvažování.

Traumatický zážitek z dětství, v tomto případě “konečníkový”, mají dotyční tendenci opakovat prakticky po celý svůj život, dokud nenaleznou jeho “vyřešení”. To je psychologicky velmi dobře známý jev. Tendence k opakování traumatu sice přímo v díle zobrazena není, nicméně ve scéně ze zastavárny můžeme přesvědčivě sledovat, že své trauma Butch nakonec řeší vrcholně humánním aktem, když zabrání dalšímu znásilňování  svého protivníka Marselluse. Butch tím překoná sám sebe a se svým traumatem se tak vyrovnává. Smrt Zeda (homosexuálního násilníka) lze číst právě jako metaforicky vyjádřený konec traumatu - “Zed je mrtvý, lásko moje, Zed je mrtvý” Jak Butch, tak Fabienne se tak nakonec stávají mnohem zralejšími jedinci.

Psychoanálovo okénko II.Miluji Tě, Honey Bunny! Miluji Tě, … Julesi!

Zastavme se na chvíli ve scéně z denního baru, kde se zkříží osudy mladého páru chystajícího své přepadení a ústřední dvojice gangsterů, kteří sem zavítali na snídani. Připomeňme, že v syžetu situaci patří obraz první a poslední, ale z hlediska fabule se nachází někde za polovinou.

Honey Bunny byla doposud zvyklá, že její láska, Pumpkin, ať už “dělali kvelby s chlastem”, nebo okrádali “přičmoudlý mexikánce”, tak si v každé situaci věděl rady, přepadení vždy vedl, počínal si dominantně a ona mu v jeho počínání asistovala. Pumpkin jí tímto jednáním vždy velmi imponoval, její role bývala doplňková, takže měla z přepadení pocit spíše jakéhosi romantického dobrodružství či hry. Svědčí o tom i infantilita a hysterie s jakou k nim přistupovala. Jak bývá u hysterických osobností obvyklé, jakékoliv vzrušení, adrenalin sloužil k zaplnění pocitů vnitřní prázdnoty. Láska Honey Bunny k Pumpkinovi přerostla v obdivnou závislost.

Nyní se Honey Bunny ocitá v situaci, která je nad její síly a vyvolává v ní stres. Musí mít pod kontrolou nejen celé osazenstvo kavárny, ale také Julese, který drží v šachu Pumpkina. Objektivně je situace pro ni výhodná. Mohla by zastřelit Julese, který by v nejhorším stihl postřelit Pumpkina, ona by přežila. Chladnokrevný pragmatik, profesionální zabiják by tak uvažoval, jenomže to ona není, ona si na přepadení vždy jen “hrála”.  V ohrožení je totiž její životní láska, Pumpkin. Konflikt racionality a emocí ji brání v rychlém rozhodnutí. Poprvé je na její bedra naložena skutečná zodpovědnost. Hysteričnost se nyní už manifestuje navenek. Na koho má mířit dříve? Na hosty, jak jí instruoval její guru Pumpkin? Znamenalo by to dát na superego, poslechnout svého vnitřního rodiče, příkaz, co má dělat. Nebo mířit na Julese, který ohrožuje její lásku? Ztráta Pumpkina by znamenala kus ztráty sebe sama, jelikož projekcí připisuje tu lepší část svého já Pumpkinovi. Zdánlivě svou nerozhodností  svou šanci propásne, ve skutečnosti dá průchod lepšímu já. Pumpkin se naopak z aktivního činitele, proměnil v bezmocnou pasivní oběť, pouhou loutku, což dost nabourává představu Honey Bunny o panu “Nejschopnějším” a potažmo nahlodává i část jejího já, které věří v existenci neochvějné jistoty. Ani Jules objektivně v této chvíli nemá nejsilnější pozici. Přesto si je jistý, protože uvěřil v sílu jejich lásky, která jí nedovolí udělat nic, co by ohrozilo Pumpkina.

Ani po příchodu Vincenta, který míří na Honey Bunny, by pro ni situace nemusela být ztracená. Vystřelí na Vincenta dřív než on vystřelí na ni. Následně by Jules střelil na Pumpkina a Honney Bunny by měla dost času střílet na Julese. Opět by stačilo začít a měla by šanci zachránit svůj život, pokud by myslela především na sebe, na své ego.

Pro Vincenta je situace taky jasná. Musí střílet na Honey Bunny a to dříve než vystřelí ona. Vincent by zastřelil Honey Bunny a Jules Pumkina. Skóre by pak bylo jasné  - 2:0 bez problému.

I pro Julese by to bylo nejvýhodnější řešení, což dokládá slovy “za normálních okolností byste byli oba bradou vzhůru”.

Ale Jules tuhle situaci ovládne zcela po svém. Rozhodne se pro altruistické, nekrvavé řešení situace. Má na Vincenta velký vliv a dokáže ho přesvědčit, aby nestřílel. Vincentovi se to nezdá, má situaci spočítanou, ale Julesovi věří. Jde mu o vlastní život, který ale s naprostou důvěrou vkládá Julesovi do rukou. Je to nejvyšší forma potvrzení jejich přátelství.

Jules riskuje jak život svůj, tak Vincentův v touze být lepším člověkem, vykoupit se. Je si jistý, protože věří v obrovskou sílu lásky. Ví, že láska je pro ni silnější než život, než smrt, než vlastní existence. Jules dospěl k pacifistickému, altruistickému řešení a ať už to nazveme jakkoliv, nalezl boha, dobro v sobě. Je to v prudkém kontrastu, když předtím chladnokrevně oddělal Rogera v hotelovém pokoji. Altruismus i vykoupení jsou pak dramaticky podpořeny Julesovým přenecháním peněz mladým loupeživým milencům.

Jules nalezl sebe, své já (“pak budu prostě Jules, Vinci, nic víc, nic míň”). Odchází z kavárny vrátit Marsellusovi kufřík a odchází symbolicky i doslova směrem v - hajzl. Stojí za zdůraznění, že v dramatické tvorbě je to zcela unikátní způsob odchodu hlavní postavy z děje. Podobně, jako u Butche a Fabienne je i Julesův příběh příběhem o nalezení toho lepšího v sobě.

Honey Bunny s Pumpkinem tedy díky Julesově velkorysosti dostali možnost odejít a zachránit své životy. Jak to ovlivní jejich vzájemný vztah? Je možné, že Honey Bunny ztratí svůj zbošťující obdiv k Pumpkinovi, protože ji nedokázal, byť poprvé, ochránit, naopak dostal ji do obtížné situace. Je otázkou, zda ji zkušenost pomůže překonat závislost na Pumpkinovi, vztah se dostane do realističtějších kolejí a naučí se žít s nejistotou, nebo Pumpkina zatratí. I když to ještě neví, její nejobtížnější rozhodnutí, zda s Pumpkinem zůstat, ji ještě čeká... Ať tak či onak, i Honey Bunny dostala možnost poznat lépe sebe sama.

 Psychoanálovo okénko III.Mama Mia?

Mia je nádherná žena, po níž každý muž touží. Má za manžela velkého bose podsvětí, Marselluse. Na první pohled se může zdát, že si ji dost hlídá. Koluje přece historka o tom, že Marsellus vyhodil Tonyho z okna za to, že ji masíroval nohy. Jenomže všechno tohle jsou jen historky, které Mii možná navenek lichotí, uvnitř ale ví, že je to právě naopak. Tedy nikoliv, že si Marsellus Miu hlídá, jak se traduje, ale naopak Miu vnitřně sužuje Marsellusův nezájem. V celém scénáři Marsellus totiž nevěnuje Mii jedno jediné slovo! Problémem je  tedy lhostejnost, nikoliv přehnaná kontrola - těžko by ji nechal jít s Vincentem bavit se k Mazanému králičkovi. Jak by si byla přála, kdyby Marsellus udělal cokoliv, čím by projevil zájem o její osobu. Jenže Marsellus se zajímá o své kšefty, bary, kufřík a především o vlastní prdel. Tato starost o sama sebe-vlastní zadek je metaforicky znázorněna scénou znásilnění dvojicí Maynard-Mrzák. (Opět se tedy, po Butchovi, objevuje konečníkové téma, dost možná, že tady má Tarantino něco nevyřešeno) Marsellus je odolný, nemůže ho zničit takřka nic, nejvyšší potupou pro něj dokonce není ani znásilnění samo, ale to, že by se to někdo dozvěděl. Znásilnění ale není jediné tajemství, jak uvidíme dále, které se snaží střežit.

Mia je osobnost a tím víc ji ubíjí prázdný život. Nepotácí se v  hamletovské otázce “být či nebýt”, ale spíš ve frommovské “být či mít”. Jako zabezpečená panička nemá na starosti nic. Čas vyplňuje povrchními aktivitami, sledováním béčkových filmů. Dokonce se zúčastnila natáčení pilotního dílu seriálu. Lze předpokládat, že tuto náhražkovou aktivitu ji zařídil Marsellus, aby se nějakým způsobem se realizovala a  dala mu pokoj. Natáčení bylo pro ni jeden z mála zážitků, které si za poslední dobu dopřála. Jinak svůj stereotypní život vyplňuje sebedestrukcí - alkoholem a drogami. Evidentní je, že Mia je uvnitř nešťastná a nespokojená. Tím, co jí chybí, je krom nezájmu manžela také to, že nemá dítě. Nepořídili si jej, protože Marsellus nemůže. Je impotentní. V kufříku se nenachází ani peníze, ani jeho duše, jak tvrdí někteří intelektuálové, ale vakuová pumpa. Proto všichni tak zírají, když jej otevřou, proto se Pumpkin ujišťuje, jestli je to to, co myslí, proto Jules říká, že je to špinavý prádlo jeho šéfa a proto Marsellusovi na něm tolik záleží. To, co se úzkostlivě snaží tajit, je ale už veřejným tajemstvím.

Zkusme se vžít ale do situace Miy. Manžel se k ničemu s ní nemá. Pokud by měla ale mít něco s někým jiným, tak by to bylo pod její úroveň, což si dobře uvědomuje. Tato neřešitelná situace prohlubuje její frustraci. Pak se ale seznámí s Vincentem. Není to žádný Einstein, chová se trochu buransky, ale na druhou stranu jeho zvědavá bezelstnost a kontrast s rafinovaným, leč impotentním Marsellusem by ji snad mohli přitahovat. Stráví s Vincentem za vydatného přispění alkoholu příjemný, ale počestný večer. Nevěrná být ale nedokáže. Ze zoufalství se předávkuje drogami a následně bojuje o holý život. Díky Vincentovi svůj boj o život doslova i přeneseně vyhraje. Hraniční zážitek je oba velmi spojí. Vznikne mezi nimi přátelství na celý život a to je možná pro Miu novým smyslem života. Po marasmu, v jakém se nacházela, nyní našla člověka, kterému na ní opravdu záleží. Paradoxně někoho, komu nedělá potíž odstřelit kohokoliv na počkání.

Mia ale ještě neví, že její tragický úděl dosud naplněn nebyl. Zatím totiž netuší, že Vincent bude za pár hodin Butchem zastřelen a že prsty v tom má i Marsellus. Můžeme jen hádat a držet palce, zda tato skutečnost přiměje Miu k odchodu od svého manžela a zda prožije plně uvědomělý vnitřní přerod od “mít” k “být”. Tarantino tak vlastně model romantické nešťastné lásky posunul do roviny tragicky zmarněného přátelství .  

Psychoanálovo okénko IV.Pall Mall Pal!

Hrdinové Pulp Fiction jsou na první pohled krutí gangsteři a zabijáci. Na rozdíl od jiných detektivek a gangsterek se ale během své práce potýkají s problémy zcela lidskými, jsou zobrazováni s chybami a nedokonalostmi. Uveďme pár příkladů.

• Jody je absolutně lhostejné, že u nich bojuje Mia o holý život. Ani taková situace ji nezabrání, aby se nemohla pustit do klasické manželské hádky s Lancem. Spustí proud výčitek ohledně nočních telefonátů, podivných kamarádů i všudypřítomného bordelu - “je to už půl roku, co ti říkám, abys tu uklidil.”

• Muži podsvětí nejsou prezentováni jako nedolatelní tvrďáci a šarméři, kterým ženy leží u nohou, ale naopak. Jsou to chlapíci, který mají fedry z ženských. Pro Jimmyho není problém, že kamarádi odstřelili Marwina. To je maličkost. Problémem je ale manželka, která by dělala kravál, že je všechno zasraný od krve a chtěla by rozvod. Dokonce i velký Marsellus je mužsky solidární a chápe, co tak od manželky očekávat - “ta by byla asi pěkně vytočená, co?”

• Pumpkin popisuje, jak vybílili banku telefonem, ale Honey Bunny zajímá, jestli u toho neublížili nějaký holčičce.

• Poté, co Vincent ustřelí Marwinovi v autě hlavu zaobírá se hned několik lidí po celou následující scénu úklidem auta. Wolf dokonce neváhá doporučit konkrétně Cillit. V jiné gangsterce by se taková věc vůbec neřešila.

• Hrdinové chodí zcela lidsky na záchod. Vincent třeba v takřka romantické situaci, když doprovodí Miu z baru domů. Nebo, když čeká v Butchově bytě, což se mu stává osudným. Čtvrtý muž si odskočí do koupelny, zatímco se odehrává přepadení. Jules naopak odchází na toaletu jedinkrát, když vlastně se vším končí...

Psychoanální okénka můžeme tedy směle zakončit tezí:

Pulp Fiction není gangsterka. Pulf Fiction je psychologické vztahové drama, které se jen náhodou odehrává kdesi v podsvětí.