Na jednom velkém autobusovém parkovišti, v daleké Karnakatě, ztratil se malý, čokoládový chlapec, který se jmenoval Palak.
Stalo se to tak. Jeho maminka šla nad rozbřeskem koupit nějaký ten banán a taky se vyčurat mezi stánky se sárí a řekla Palakovi, že je za chvíli zpět. Chlapec byl rozespalý, bolely ho nožičky a nechtělo se mu postávat, a tak si sedl do nejbližšího přistaveného autobusu. Zanedlouho usnul a chvíli poté se autobus rozjel.
Když se maminka vrátila, nemohla chlapce nikde najít. Autobus s Palakem byl tatam. Ptala se zoufale místních prodavačů samosy, sandálů i digitálních hodinek, ale nikdo si Palaka nevšiml. Dala se do nářku i povyku, ale nebylo jí to ničeho platné. Nikdo nevěděl, kam se chlapec poděl, ani kam autobus odjel.
Chlapeček zatím spokojeně dřímal v autubuse, který si to kodrcal až do Radžastánu. Vzbudil ho řidič až tam, kde nikoho neznal a nikomu nerozuměl. Celý den pak bezradně bloumal špinavými ulicemi, motorizované tuktuky na něj troubily, krávy se o něj otítaly a mouchy se na něj lepily.
Nastal večer a Palak neměl kde spát. Lehl si tedy v prachu u cesty a přikryl se půlkou starého deštníku, který tam zřejmě donesla před dávnými lety voda.
Máma celou noc nespala a jen hořekovala. Tatínek, který se právě vrátil ze své práce, když odvezl rikšou posledního brahmána, si také velice zoufal, ale snažil se maminku utišit vyjmenováním jmen dětí, které jim zbyly. Nebylo to ničeho platné. Vzali tedy rikšu, naložili nejnutnější věci, včetně nalezeného obalu od nintenda, který by se snad dal za něco směnit a vydali se synka hledat. Putovali tři dny a tři noci, ale Palaka nenašli. Museli se vrátit za svými dalšími dětmi domů a vydělávat peníze na další čapátí.
Palakovi v novém městě, tisíce mil daleko od rodičů, bylo velice smutno. Naštěstí si tam zanedlouho našel kamaráda. Dal mu jméno Panyr, protože jeho srst smrděla jako sýr. Byl to pejsek, který se bez síly a života povaloval v horkém prachu. Palak mu chytil mouchu a vsunul mu ji do tlamy. Jenomže moucha Panyra v puse lechtala, takže otevřel tlamu a mouchu vypustil. Na to ji klučina opět chytil a zase strčil Panyrovi do tlamy. Ten zatřepal čumákem, mouchu pustil a pak po ní zase chňapl. Palak se tomu moc smál. Chvíli si tak hráli a dováděli, až je začali pozorovat ostatní na ulici. A té podívané se srdečně smáli. Když Jel kolem bohatý Sáhib, ty dva vyfotil a obrázek, který z fotoaparátu vyjel, kloučkovi věnoval.
Maminka s tatínkem byli stále smutní, že ztratili synka, ale už na to nemysleli tak často, protože oba tvrdě pracovali a rodili další děti. Zkrátka, život šel dál.
Palak si za pár týdnů pejska pěkně vycvičil a svými kousky bavil celou čtvrť Navalgaru, takže o jídlo a nějakou tu rupii, neměli s Panyrem nouzi. Po pár měsících už i něco našetřil. Sáhibovu fotografii připevnil na opěradlo cyklorikši, která vozila turisty a nechal na ni připsat "Duo Palak Panyr - Navalgar market". Brzy se díky pojízdné reklamě začali do Navalgaru sjíždět bohatší lidé z celého Radžastánu, aby tu povedenou dvojici viděli. Uměli už pěkné kousky: Palak vyhodil pět much do vzduchu a Panyr je všechny pochňapal a postupně jednu mouchu po druhé vyplivl. Ale světe div se! Vyplivl těch much dokonce šest! Jak to udělal, to nikdo nikdy nepostřehl, ale každý nad tím užasl.
Jak šel čas tak Palak pochopil, že s mouchami a Panyrem dlouho nevystačí. Začal se obhlížet po telatech. Byla ale tuze těžká práce je něco naučit. Než je naučil vzít do tlamy láhev od coca coly a vypít sklenici naplněnou špinavou vodou, trvalo to měsíce. A navíc, diváci neprojevovali o tento kousek ani valný zájem. Palakova měsíční práce šla vniveč, a tak si vyhlédl dalšího spolupracovníka. Opici. Té dal jméno Masala. Po opici přišla na řadu další a další zvířata a kousky. Jak dny, měsíce a roky plynuly, stával se z Palaka bohatší a bohatší jinoch, který měl v televizi svoji Palak - Panyr show.
Z mámy se časem už stala stará paní, která nosila bílé sárí. A jednoho dne viděla onen pořad se cvičenými zvířaty v televizi. Nejen podle jména poznala svého syna. I řekla to hned gramotnému obchodníkovi s přeprodejem vlakových místenek, že Palak je její ztracený syn. Obchodník tomu zprvu nevěřil, ale pak přece jen zavolal do televize a nechal se s Palakem spojit. Když mu pověděl, že ví, kde žije jeho matka, nedalo mnoho smlouvání a synovi její adresu prozradil.
Palak se ihned s belhajícím Panyrem vypravili na cestu. Když dorazili na určené místo v Karnatace, padli si s mámou do náruče a vřele se objali. Slzy radosti tekly proudem. Co vše si pověděli, nevíme, ale když se jí Palak zeptal, co by si nejvíce od něj, bohatého muže, přála, odtušila.
Umřít ve Váránasí.
Palak věděl, že sen každého správného hinduisty i hinduistky, bude schopen své mámě splnit a rovnou nechal přivézt fůru dříví pro spalovací gháty.
To bylo radosti! Máma svého syna vděčně políbila a Panyr vesele zaštěkal.
------------------
(z roku 2007?)
Přidat komentář